Jak to bylo s Kvidem…
13.July 2011
Kvidovi je už téměř půl roku. Spokojně spinká ve své postýlce a já jsem si našla konečně čas a prostor napsat něco o tom jaké to bylo…
Cesta mého porodu začala zcela nenápadně již několik let zpátky, když jsem v knihovně mé sestry objevila knihu od Vlastimila Marka Nova doba porodní. Do té doby jsem se o porody nijak zvlášť nezajímala a informace co jsem o nich měla byli pouze ty patologické případy a těžké porody o kterých mi vyprávěla sestra, která pracuje jako gynekolog porodník. Podotýkám, že v její podání byl každý porod horor, každá matka roztržená až po konečník a miminko bez zahřátí po porodu nemůže přežít. Nicméně Markova kniha ve mně probudila zvědavost a šla jsem se podívat i na festival Respekt k porodu. To vše bylo ještě několik let předtím, než jsme čekali našeho Kvida. Ale díky informacím, které jsem se tam dozvěděla ve mně dozrálo rozhodnutí, že až já budu jednou těhotná, tak to prostě chci a budu mít jinak.
Že čekáme miminko jsem tušila poměrně brzy, hlásilo se mi takovým zvláštním pocitem. Byla jsem najednou neuvěřitelně vyrovnaná a klidná. Jen tak zdánlivě bez důvodu, z ničeho nic. V den příchodu menstruace jsem nemohla dospat a tak jsem v půl čtvrtý vylezla z pelíšku a za chvilku jsem již budila manžela krásným dvou- čárkovým testem. Hurá! Tak nám to tedy začíná.
Těhotenství jsme si moc užili oba dva. Vytvořili jsme si několik hezkých rituálu, jako třeba, že muž četl bříšku večer pohádky a podobně. Nevím, jestli ho Kvído přes ten mumraj v mém těle slýchával, ale my oba jsme se na to každý večer těšili J Taková příjemná chvilka těšení se na novou etapu naší společné cesty.
Koncem těhotenství jsem se začala na porod aktivně připravovat, pít maliníkový čaj, masírovat hráz ale hlavně cvičit s přístrojem Epino. Ten považuji za nejpřínosnější a doporučila bych ho všem nastávajícím maminkám. Cvičením jsem se seznámila s pocitem, jaké to asi bude a pomalu trénovala hráz i tlačení. Zpočátku to byl divný pocit, ale rychle jsem si na to zvykla. Když jsem se přiblížila po několika týdnech cvičení průměru dětské hlavičky nabyla jsem sebevědomí neohrožené ženy a jistotu že zvládnu všechno v pohodě. Investice do Epina byla jednoznačně nejlepší investicí, co jsem za celé těhotenství mohla udělat. Škoda, že není ještě mezi ženami a i gynekology povědomí o něm tak rozšířené, snad se to brzy změní.
Období těhotenství bylo pro mě nejhezčím obdobím za celý život. Bříško jsem zbožňovala, nikdy jsem se neměla tak ráda, myslím své tělo, jako právě teď. A za to jsem byla Kvidovi fakt vděčná. Naučil mně být ženou a obdivovat se, za to že jí jsem.
Jak se blížil termín porodu, sepsala jsem si porodní plán, domluvila se se sympatickou dulou Monikou Morsteinovou, se kterou jsem se poznala na veletrhu For Kids, sbalila tašku a těšila se, kdy to už přijde. Na radu Moniky jsem si často povídala s mým synem o tom, jaké to bude, jak ten porod spolu zvládneme, že se na něj už moc těšíme a na co všechno se na světě může těšit on.
Blížícím termínem porodu jsem začínala malinko nervóznět, že se malému ven ještě nechce. Přes den jsem se cítila fajn, dokonce jsme den před porodem výletili po lesích a na Černolický skály, ale noci již byli docela náročné. Žádná poloha, ve které jsem ležela Kvidovi nevyhovovala, břicho tvrdlo a bolelo, nervozita stoupala a každý večer jsem šla spát s tím, zda to náhodou nebude už dneska v noci…a to se moc nevyspíte
Poslední tři dny před porodem mně potrápila děsná zácpa. Maličký byl již asi hodně dole, ubíral prostor střevům a já jsem se hodiny a hodiny trápila na WC. V neděli jsem vzdala všechny přírodní postupy proti zácpě a naklusala jsem do lékárny pro nějaké šetrné projímadlo. Večer kolem osmé jsem na záchodě zažila šok, když jsem zatlačila a vytekla ze mě hromada krve a velká krevní sraženina. Okamžitě a s hrozným strachem jsme jeli do Thomayerky - nejblížší porodnice. Přijala nás né moc příjemná sestra a když se dozvěděla, že tam nemáme registraci, tak nás pomalu chtěla poslat domů. Nedali jsme se, tak nám natočili monitor. Resumé znělo, že malý je ok ale už během pár hodin rodíme. Pokud chceme tak nás na revers pustí do Příbrami. Prý bychom to tam měli ještě stihnout, protože kontrakce ještě nebyli téměř žádné. Padnul mi celý kamenolom ze srdce. Děťátko je v pořádku a ještě mohu rodit i tak jak jsem si to vysnila, přirozeně. Super. Sedli jsme do auta a uháněli ve sněhové vánici po Strakonický směr Příbram. Hodně jsem se uklidnila a už se jenom těšila, že je to tady. Zvláštní pocit. Víte, že se za nedlouho stane něco přelomového ve vašem životě, máte strach, radost, očekávaní…jeli jsme mlčky, oba ponořený ve svých myšlenkách.
Do Příbrami jsme přijeli kolem půl desáté. Zavolali jsme Monice, aby taky vyrazila za námi. Přijala nás moc příjemná porodní asistentka paní Nováčková. Ukázala jsem jí můj porodní plán, natočili jsme znovu monitor, vypsali papíry. Pak mě vyšetřil Dr. Rapsa, takový mlaďoch. Byla jsem otevřená na 4 cm, takže fakt rodíme. Pán doktor si neodpustil trochu si do mě rýpnout, proč nechci nechat prasknout vodu, ale bylo to ještě docela v pohodě. Trochu jsme si popovídali a kolem desáté jsme se i s mým mužem odebrali na porodní pokoj. Ačkoliv jsem měla v porodním plánu, že nechci klystýr třikrát tučně podtržené, hned jsem oznámila PA, že bych si ho nakonec i přes svůj strach nechala udělat, protože jsem cítila, že mi pomůže a vše se dobře rozběhne. PA byla moc chápavá a empatická žena a jsem jí zato vděčná. Vysvětlila jsem jí, že mi bývá z nemocničního prostředí, nástrojů a úkonu mdlo, tak se moc snažila být citlivá a vše mi předem vysvětlit. Fakt anděl. Po klystýru mně nechal manžel i PA o samotě, ať se mohu v klidu vyprázdnit. No nebylo to nic příjemného, ale zvládla jsem to, i když jsem měla pocit, že to snad nikdy neskončí.
Asi po půl hodině za mnou přišel můj muž, pomohl mi do sprchy a chvíli po něm dorazila i Monika. To už bylo po jedenácte a kontrakce jeli hezky jedna za druhou. Nevím, jestli to bylo tím, že jsem byla předem přesvědčená, že tu bolest v pohodě zvládnu, že nejsem žádná srágorka, ale fakt mi to nepřišlo nějak hrozné. Pořád jsem si říkala, kdy to začne být opravdu bolestivé. Ne že by to nebolelo, ale dalo se to ustát. Hopsala jsem na míči ve sprše, Ládík i Monika mně sprchovali každý z jedné strany. Kolem půl dvanácte nás přišla PA zkontrolovat. Vylezla jsem se na postel, PA se mrkla na to jak se otvíráme a jak se vede Kvidovi. Byla jsem otevřená na 8 cm ale malý se musel ještě dorotovat. Intuitivně jsem se snažila co nejvíce roztáhnout nohy resp. kyčle od sebe. Věděla jsem, že tím Kvidovi pomáhám. Ležela jsem tam s nohami roztaženými do stran jako žába, prodýchala kontrakce a měla jsem při tom úplně prázdnou hlavu. Maximální soustředění, žádné myšlenky, jenom já, mé dítě, mé tělo. Tlaky na konečník byli silnější a silnější. Říkala jsem Monice, že už chci tlačit, že už to pomalu nejde ovládnout. Zdálo se to ještě brzo, tak jsem slezla z postele, že ještě půjdu do sprchy. Ale ještě předtím na záchod. Tam už byli tlaky fakt silný a ani nevím, jak jsem dosedla na porodní stoličku. Monika stála za mnou a masírovala mi záda levandulovým olejem a Ládík klečel vedle mě a hladil a držel, co mohl. Najednou jsem cítila, že Kvido už je opravdu tady a říkala jsem jim, že už rodím, ale měla jsem chvíli pocit, že si oba myslí, že kecám… že to nemůže být takový fofr. Naštěstí Monika rozpoznala situaci a vyběhla pro PA. Díkybohu, že tam Monika byla. Nevím jak by jsme jinak s mužem zvládli tak rychlou druhou dobu porodní, zda by běžel dřív na sesternu pro porodní asistentku nebo by chytal dítě J. Přiběhla k nám paní Nováčková a konečně jsem mohla tlačit, už jsem to neovládala, šlo to samo. Na dvě zatlačení bylo děťátko venku. Jak ohromný pocit to je vidět ho po tolika měsících představ a být s ním ještě ve spojení pupeční šňůrou. Dali mi ho hned na břicho. Maličký trochu zaplakal a pak už jenom krásně a klidně koulil očima. Chvíli přesunu z porodní stoličky na postel využil hrdý táta, který si malého taky přiložil na nahou hruď. Pak po celou dobu co jsem rodila placentu a ještě dvě hodiny byl maličký u mě. Oba nahatý jenom schovaný pod peřinou. Kvido se pomalu přiblížil k prsům a přisál se. Na jedné straně postele seděl tatínek na druhé straně dula a všichni jsme pozorovali toho drobečka jak se má k světu. Jsou to minuty, na které se nezapomíná, i když je díky té poporodní euforii mám takové celé zamlžené…no je to prostě nepopsatelně krásné. O to víc jsem byla překvapená, když jsme si navzájem povídali o svých porodech se spolubydlícími na pokojích, že oni své dětičky dostali zabalené od hlavy až po paty a až po několika dlouhých minutách a jenom na chvilku. Je to škoda, přála bych to každé mamince možnost si své čerstvé miminečko oňuchat, tak jak jsme mohli my.
Jsem nesmírně hrdá na to, že jsme to s Kvidem zvládli tak hezky. Děkuji svému muži, za to že to celé prožíval se mnou. Velký dík patří i Monice, za to že jsem díky jejím radám nabyla jistotu v sobě samu, že to zvládnu. Stačilo pár vět, během našeho setkání a pochopila jsem několik důležitých věci, které mi pak usnadnili „pustit“ miminko bezpečně a s láskou na svět. Nakonec je stejně všechna práce jen a jen na mamince a miminku, ale vědomí, že jsou s vámi lidi, kteří vám důvěřují a snaží se poskytnou oporu a pomoc je k nezaplacení.
Dívám se na to krásne, klidné a pohodové miminko a vím, že jsem to dokázala! Dala jsem mu do života krásny dar v podobě přirozeného příchodu na svět.
Jana H., Praha
Zpět na příběhy
Vzpomínky, které se nezapomínají...
Doprovod k porodu i celé provázení těhotenstvím přináší s sebou řadu situací. V širokém spektru nekonečných možností života. Myslím, že některé příběhy stojí za to napsat. Se svolením zúčastněných jsou tu i pro vás...Některé použité fotografie jsou ilustrační.