Tak a je to tady!
14.September 2012
Tak a je to tady! Jsem těhotná… Mé těhotenství přišlo naprosto přirozeně. Byla jsem z toho vzrušená a zároveň jsem pořád nemohla uvěřit, že jsem opravdu těhotná. Nic jsem nijak neřešila, tak nějak jsem doufala, že vše bude probíhat hladce. Začátky byly ale kruté. Po prvotrimestrálním screeningu jsem musela podstoupit odběr placenty kvůli možnému riziku vývojových vad. Byla to docela rána. Trpěla jsem také silnými nevolnostmi a byla jsem proto i jednou hospitalizována v nemocnici. Nebyly to pro nás nejšťastnější chvilky, hrozně jsme se totiž o prcka báli a lékařům přirozeně věřili.
V té době jsme se také měli zaregistrovat v pražské porodnici. Jelikož můj gynekolog byl i porodníkem v Apolináři, byla to pro nás jasná volba. Začátkem 5. měsíce mi bylo již lépe a dalo se říct, že jsem si začala své těhotenství užívat. Pořídila jsem si docela dost literatury na téma přirozeného a aktivního porodu, a začala studovat. Hrozně mě to bavilo a brzo jsem již vše podstatné o porodu věděla.
Vlivem celkového oslabení na začátku těhotenství jsem až v této době začala opět cvičit jógu. Nejdříve pomalu, jen dechová cvičení, pak postupně další a další pozice. Bylo mi čím dál tím lépe, ačkoliv byly dny, kdy jsem pociťovala slabost, někdy bolest spodních zad a únavu. Ale nebylo to nic hrozného! Z vyprávění mé kamarádky jsem se dozvěděla o možnosti doprovodu duly u porodu a začala jsem také o této možnosti uvažovat. Zajímalo mě, zda u Apolináře „se rodí s dulama“ a tak jsem začala pátrat po informacích na internetu. Bohužel jsem narazila spíše na informaci, že u porodu může být jenom jedna osoba. Nicméně rozhodla jsem se, že se na tuto možnost zeptám na předporodním kurzu v nemocnici. Možná osobní kontakt více napoví. Co mi ale nedávalo spát, byly různé negativní zkušenosti rodiček s touto nemocnicí. Jednalo se zejména o absolutní nerespektování porodního plánu, neosobní přístup, porušování osobních práv rodičky, zbytečné zásahy během porodu a tím způsobené další komplikace. Bohužel můj gynekolog-porodník mé obavy potvrdil. Když jsem se ho zeptala, jak to u nich „chodí“ tak mi odpověděl zcela jednoznačně: jseš na 2-3 cm, jde se na sál, sprcha, klystýr, oxitocin, epidurál a jede se. Epidurál pro ně je normálka a bez něho to bolí jak pr… a dula? to je jako bych si přivedla vlastního automechanika do opravny aut…Po tomto zjištění se ve mně spustil poplašný signál…Tak takhle teda ne!
Tehdy jsem se setkala s velice příjemnou ženou - Terezou, která mě provedla mými strachy ohledně porodu. Ty jsem si a uvědomila a nechala je postupně plavat. Řekla bych, že toto setkání bylo mým pomyslným milníkem otevírajícím další možnosti. V té době jsem taky napsala Monice, popsala ji situaci (v Apolináři fakt ne!) a domluvila se na schůzce. Již v e-mailu mi Monika napsala, že jsou tu jisté možnosti a to rodit mimo Prahu.
Když jsme se s Monikou poprvé viděli, hned jsem věděla, že je to ta správná osoba, kterou hledám. Působila velice mile, vyrovnaně a vyzařovala z ní obrovská duchovní jiskra. Prostě člověk na správném místě! Monika nám řekla, jak to kde chodí a navrhla odrodit v Neratovicích. Největší plus této nemocnice je perfektní bonding po porodu (což jsem si opravdu užila) a skvělá péče na šestinedělí. Tehdy jsem uvěřila, že vše dobře dopadne. S Monikou „za zády“ jsem byla naprosto psychicky vyrovnaná a na vše připravená.
Dny ubíhaly a já si užívala volné chvilky. Každý den jsem si s „bříškem“ vykládala, ráno cvičila jógu a četla různé moudré knihy
. Poslední dva měsíce jsem se cítila fyzicky mnohem lépe než v 2. trimestru a to jsem za celé těhotenství necvičila žádná kondiční cvičení. Pořád jsem někam chodila, buď do parku nebo na nákupy a zařizovala si poslední věci pro miminko. Psychickou vzpruhou pro mě bylo taky cvičení s epino balónkem (zasvěcení ví
a také zhlédnutí skvělého snímku Orgasmický porod (vřele doporučuji). Film mě natolik inspiroval, že jsem tak trochu i zatoužila po domácím porodu. Tehdy jsem netušila, že si ho určitým způsobem užiji!Porod se mi spustil naprosto nečekaně a to 5 dnů před termínem. Ve 2h v noci mě probudila křeč v břiše a vlhko v kalhotkách. Vzbudila jsem rychle Aleše s tím, že se něco děje. Zjistili jsme, že mi nejspíš odešla hlenová zátka - aspoň tak jsme si to vysvětlovali a rozhodli se čekat do rána, co nastane. Během 3 hodin jsem měla 4 kontrakce, ale nebylo to klasické tvrdnutí břicha, ale opravdu bolest připomínající menstruaci. Tušila jsem, že je to tady! Tak trochu jsme znervózněli, ale Monice jsme nechtěli v noci volat, tak jsme čekali na ráno. Byla jsem taky několikrát na toaletě - tělo se začalo vyprazdňovat a to byl taky signál…
Ráno jsme zavolali Monice, a ta mi potvrdila, že to byla určitě hlenová zátka, která může odcházet až do porodu a porodit můžu klidně dnes v noci anebo zítra anebo i další dny. Na její radu jsem měla jak nejvíce odpočívat a nejlépe ještě usnout. Tak jsem šla do postele a opravdu jsem si zdřímla. Kontrakce mezitím ustály a v podstatě mi nic „nebylo“, nicméně Aleš pro jistotu zůstal doma. V poledne jsem si pochutnala na obědě a jen tak se poflakovala po bytě a poslouchala meditační hudbu. Sem tam - zhruba co hodinku a půl jsem měla kontrakci, ale pořád jsem si říkala, že to ještě jde a možná to jsou fakt jenom poslíčci. K večeru, tj. kolem 18 hodiny, jsme ale začali kontrakce zaznamenávat, jelikož se mi zdálo, že se frekvence začínají zkracovat. Informovali jsme Moniku, jak jsme na tom a ta mi doporučila si dát minimálně sprchu, ale nejlépe vanu. Do vany vonící bylinkami jsem šla zhruba v 21 hodin. Ponořila jsem se až po koneček nosu a relaxovala. Kontrakce šla už jedna za druhou a to po 20 - 15 minutách. Po vaně jsem se ještě posilnila, jelikož jsme oba tušili, že je to tady a že v noci určitě pojedeme do nemocnice. Bolest se dala pořád snést; při každé kontrakci jsem se uvolnila a dýchala zhluboka a klidně. Aleš šel mezitím přeparkovat auto, aby bylo blíž, když už teda pojedem, a já jsem si lehla do postele, jenže když přišla kontrakce musela jsem už změnit pozici a vydýchat to nějak jinak než vleže. Navíc jsem vyzvracela celou večeři… To jsem trošku znervózněla, protože vím, že když začnu zvracet, tak zvracím furt a žaludek ne a ne zklidnit. Taky že jo…při každé silné kontrakci jsem na konci vždy zvracela.
Od 22. hodiny kontrakce šly po méně než 10 minutách, ale tak nějak nepravidelně. Zavolali jsme do Neratovic, zda můžeme přijet. Porodní asistentka byla naprosto v klidu, když mě slyšela, že s ní hovořím, navíc při kontrakci (zrovna mě ale chytla slabší
, tak konstatovala, že ať si dám ještě další vanu a ať ještě nejezdím… Hmm…pořád se to dalo vydržet, tak proč ne? Mezitím jsme ještě volali Monice, prodýchávala se mnou kontrakci a poradila mi, jak mám změnit dech, abych pak nezvracela, tj. silně dýchat na konci nosem, jakoby do čela, aby došlo k okysličení. Neuvěřitelně mi to pomohlo a takto jsem si teď předechovala po každé kontrakci. Taky jsem zjistila, že mi nesmírně dobře dělal tlak na spodní záda a to směrem dolů vždy společně s mým výdechem. Takže když přicházela kontrakce, tak jsem volala na Aleše: užžžž!!! ten vždy přispěchal a začal s masáží. Takto mě masíroval celou dobu i při mé druhé vaně někdy kolem půlnoci. Ve vaně jsem vydržela hodně dlouho, tam se mi moc líbilo a „bolest“ byla snesitelná.Čas ubíhal a my jsme se v podstatě soustředili jenom na sebe a neuvědomovali si sílu a frekvenci kontrakcí. Jak se na to teď zpětně dívám, tak to bylo asi proto, že se to pořád dalo snést a stále jsem čekala, že přijde něco horšího. Nakonec jsme do nemocnice odjeli kolem 2. hodiny ranní. Odjezd byl docela nervózní, kontrakce šla jedna za druhou, minutu po minutě, někdy po třech a Aleš nestíhal balit, protože pořád musel ke mně odbíhat a masírovat. S Monikou jsme byli domluveni, že se počkáme před nemocnicí. Když jsme vyšli k autu celou dobu mi běhaly myšlenky v hlavě, jak to zvládnu teď v autě a bez masáže…Od Moniky jsem věděla, jak mám v autě sedět, tj. klečet vzadu na kolenou a koukat hlavou do zadu; tato pozice mi obrovsky pomohla. Sedět na zadku bych fakt nedokázala! Cestou jsem se natolik do sebe uzavřela, že si Aleš myslel, že mi přestaly kontrakce –byly i chvíle, co jsem nevydala ani hlásku…pořád jsem se soustředila na dech a na uvolnění celého těla. Konečně jsme byli u nemocnice a mně se docela ulevilo, že jsme prostě dojeli. Chvíli jsme na Moniku čekali, poté jsem už viděla přijíždět její auto, slyšela její hlas, ale to jsem už byla v jiné dimenzi.Věděla jsem, co se kolem mně děje, dokázala jsem komunikovat mezi kontrakcemi, ale bylo to už jiné.v autě jsem cítila už i tlak na konečník.
Na příjmu mi porodní asistentka připnula monitor. Byla jsem s tím smířena, věděla jsem, že je to obvyklá praxe (kdyby mě třeba vyšetřila ještě předtím, nemusela jsem ho ani podstupovat.) Nicméně jsem odmítla běžnou ležící pozici a řekla si, že zůstanu stát. Nikdo neprotestoval. A tak jsem si prožila svých 20 minut uvázaná v pásech, kontrakce šla jedna za druhou. Monika mě pokaždé masírovala, docela to šlo. Vím, že jsem se jí ptala, jak to vypadá, jaké mám kontrakce, jsou dost silné? Říkala, že je to krásné, nicméně ať nejsem zklamaná, co řekne doktor, až mě vyšetří. Pan doktor nebyl nikterak sympatický – po jeho dotěrných dotazech typu proč jsem tady, proč jsem přijela (a to doslova a do písmene) jsem konečně mohla být vyšetřena. Když pan doktor zjistil, že už vidí hlavičku, tak nastal hroznej zmatek. Teda byli jsme asi všichni zaskočeni. Já až natolik, že když jsme se přesunuli na sál, tak mi zeslábly stahy. Každopádně nastal docela shon, rychlý přesun, věci jsme nechali někde v předsíni, nestačila jsem si ani obléknout „rodící úbor“. Já jsem byla ale docela v pohodě; přišlo mi až strašně zvláštní s jakou jednoduchostí si sedám na křeslo, pak ale odmítám ležet a zkouším všemožné jiné pozice, pohupuju se v bocích s nadějí, že se prcek rozhodne vypustit bazének a přijít na svět. Bohužel pan doktor nechtěl čekat a nakonec vak blan protrhnul, aby vše urychlil. Celkově jsme to zvládli za 1h a 10 minut…V hlavě si pořád promítám různé obrazy z průběhu celého porodu. Nejvíce mi utkvělo v hlavě Moničino objetí a její hlas, moment, kdy jsme se s Alešem líbali a pak jeho zdvižený palec. Pak samozřejmě chvíli, kdy jsem najednou měla na břiše nahé tělíčko.
Na sále jsme zůstali 3 hodiny, během kterých jsme se seznamovali s novým človíčkem, který na mně klidně ležel a upřeně se na mne díval. Pak chvíli zase žumlal bradavku nebo usínal. Byly to nádherné okamžiky, které jsem si promítala pořád a pořád dokola ještě další dny. Nikdo mi ho nevzal, pořád jsme byli spolu. Já jsem pak šla se vysprchovat a mezitím ho choval Aleš. Znova jsme se potkali na pokoji, kde jsme společně s Monikou mohli vše prodiskutovat. Byla jsem plná energie a naprosto euforická, únava na mě dopadla až odpoledne. S Monikou jsem se rozloučila s jednoduchým a všeříkajícím „děkuji“.
Když píši tyto řádky, Sebimu jsou už 3 měsíce. Je to velmi klidné a vyrovnané miminko. Pořád mám živě v paměti všechny ty okamžiky a to nejen z porodu, ale i bolestné a šťastné dny během těhotenství. Zjistila jsem, že porod není jen bolest a utrpení, tak jako to znaly naše maminky. Věřím, že žena může z velké části ovlivnit svůj porod a to díky aktivní fyzické a psychické přípravě již během těhotenství. Když se setkám s těhotnou ženou tak si vždycky v duchu přeji, aby i ona šla jak nejpřirozenější cestou, aby uvěřila ve své tělo a ve svou vnitřní sílu, uvědomila si, že dítě je darem přírody ne medicíny. Bohužel často jsou lékaři proti nám.
Touto cestou děkuji Monice za její pomoc, kterou uděluje všem ženám, kterým se poštěstí se s ní setkat
Září 2012, Ksenia Goralik
Zpět na příběhy
Vzpomínky, které se nezapomínají...
Doprovod k porodu i celé provázení těhotenstvím přináší s sebou řadu situací. V širokém spektru nekonečných možností života. Myslím, že některé příběhy stojí za to napsat. Se svolením zúčastněných jsou tu i pro vás...Některé použité fotografie jsou ilustrační.