Jak se narodila Madlenka
07.November 2011
Těhotenství bylo dlouhý a zároveň děsně krátký - nejdřív mi nebylo nic, který se potom přes noc metamorfovalo do třítýdenní nejtěžší kocoviny mýho života, kdy jsem nebyla schopná pomalu ani vylízt postele (kromě přískoků na záchod), jíst jsem nemohla, pít jsem nemohla… mohla jsem jen ležet a doufat, že to brzy přejde. Přešlo. Pozůstatkem kocoviny bylo každodenní ranní okukování dna záchodové mísy, které skončilo finálním okukováním trávy ráno před cestou trajektem z Dánska do Švédska na naší poslední výpravě ve dvou (zajímalo by mě, jestli si naši slovenští bratia, kteří jako jediní spolu s námi přespávali na parkovišti přilehlého motelu a stali se tak svědky mého ranního potácení se z auta a hledání místa, které by stálo za to okouknout, mysleli, že jsem takovej dobytek, že se zliskám i na cestu na dovolenou&hellip
. Během naší cesty na sever jsem měla pocit, jaký že nemám krásný těhotenský bříško a jak je na mě ta naše Houska vidět. Prd! Když si teď prohlížím fotky z dovolený, nikde tu naši Housku pořádně ani nevidím… Pak nastal zlom - během července a srpna se vyvalilo břicho, my se dozvěděli, že Houska je Madlenka, já otekla, nabrala dalších deset kilo a s příchodem září už jen doufala, že se do tý cílový rovinky nějak dopotácím. No jo, jenže cílová rovinka = porod.Porod jako takový, jako proces samotný, mě vždycky neskutečně fascinoval. Říkala jsem si, že to musí být úžasný, přivíst na svět nový život, že až to jednou budu moct absolvovat já, strašně si to užiju. Jenže… čím víc se blížilo datum vylodění a spolu s ním břicho rostlo, vlnilo se, kopalo, bolelo, tím víc mě děsila představa KUDY se to miminko dostane na svět. Nakonec jsme se s Tomem domluvili, že si seženeme k porodu doprovod - abych nepanikařila já ani on, abychom tam měli někoho, kdo nám bude schopný říct: „ano, tohle je naprosto normální; ne, tohle už normální není“ a kdo nám pomůže, abychom to společně prožili a přežili v psychickým i fyzickým zdraví.
Od konce září mi začlo nepravidelně tvrdnout břicho. Od začátku října se ty pitomí poslíčci stali téměř každodenní součástí jídelníčku. Ráno se objevily po hodině, do odpoledne se interval zkrátil na dvacet, patnáct minut, večer se z fleku dostali na minut sedm, pět, deset, abych je nakonec pro velký úspěch pokaždý zaspala. Začínala jsem být unavená, otrávená, protivná, vzteklá. Všechno mě bolelo. Pochopila jsem, že když ženský na konci těhotenství tvrdí, že už sakra! chtějí rodit, nelžou. Nevymýšlí si. Nepřehánějí. Prostě FAKT chtějí. I já jsem chtěla. Moc.
Zkusila jsem všechno možný - od červenýho vína a teplých van přes přirozený prostaglandiny a masáž bradavek až po ricinový koktejl. Po posledním jmenovaným jsem se pos*ala jak zákon káže (ani při klystýru během porodu to nebyla taková jízda) a skončili jsme večer v porodnici, abychom se ráno sbalili a zase odjeli s nepostupujícím nálezem domů. Sakra, sakra, sakra.
Tak jsem začala doufat v sílu krásných datumů (10. 10. 2011; 11. 10. 2011 atd.) a úplňku, Tom Madlenku přemlouval, aby vykoukla v pátek ráno, když má před sebou konečně volný víkend a mohl s námi být o to dýl doma.
Kdepak. Madlenka bude asi holčička svéhlavá. Bylo jedno, kolikátýho je, kdo má zrovna narozeniny, kolik jsem čeho vypila, do čeho se naložila nebo v jaký fázi se zrovna nacházel Měsíc.
V sobotu patnáctýho jsme si po obědě pustili Vraždy v Midsomeru. Břicho bolelo už od pátečního odpoledne trochu víc, ale jako vždycky se ta bolest dala zaspat, takže jsem už ani nedoufala, že by z toho mohlo něco být. V pondělí mě čekala další poradna, byly dva dny po vypočítaným termínu. Šéfinspektor Barnaby vyřešil případ vražd kolem dostihovýho koně a já se svíjela o něco víc. Začli jsme plusmínusautobus stopovat, po jak dlouhý době se bolest objevuje (oblíbená toť činnost posledních dní a týdnů). Interval se držel kolem sedmi, osmi minut. Večer už to bylo horší, jenže - interval se nezkracoval, takže jsem vlezla do vany, Tom studoval chytrý knihy, kdy že teda máme vyrazit, jak se ten porod má odlišt od poslů a vůbec a já kňourala, že už fakt moc moc chci, aby to bylo ono, protože jestli TOHLE není ono, tak to ONO nemůžu prostě vydržet. Že už mě to nebaví, že už nemám sílu (cheche, kdybych věděla, kolik síly ještě mám!)… Ve vaně se interval zkrátil, ale jen co jsem vylezla, dostali jsme se během hodinky zpátky na sedm minut. Ve dvě ráno jsem poslala Toma spát. Zůstala jsem v pokoji, stopovala a koukala u toho na Moulin Rouge. Někdy v půlce jsem zjistila, že se interval protáhl dokonce i na patnáct minut. Naštvaně jsem televizi vypnula a šla ty pitomý posly zaspat.
Jenže… ono to nešlo. Pokaždý, když nějaký přišel, musela jsem z postele. Ležet jsem nemohla, stát jsem nemohla a věčný převracení s tím obrovským bříchem na všechny čtyři mě ničilo snad ještě víc, než bolest samotná. V mezidobí jsem párkrát na deset minut usnula. Ráno jsem vylezla z postele kolem sedmý. Interval se poměrně rychle zkrátil z deseti minut na šest, pak na pět. Vytáhla jsem Toma z pelechu s tím, že se fakt něco děje a ať se radši ještě v klidu nasnídá. Domluvili jsme se, že zavolá Monice, popíše jí situaci a necháme si poradit, jestli teda máme vyrazit nebo co s námi. Já neschopná sedět, ležet, jsem pochodovala po bytě, snažila se u toho snídat a nepodlíhat skepsi při představě dalšího planýho výjezdu. Monika poradila sbalit, odjet do porodnice a dát vědět, co a jak. Jak řekla, tak jsme udělali.
Na příjmu mi natočili monitor, jako na potvoru při něm břicho nijak dramaticky nebolelo a já se už viděla zase se zbytečnou kapačkou a pondělím doma v posteli - naštvaná na celej svět a nejvíc na sebe. Po monitoru mě vyšoupli zpátky na chodbu s tím, že paní doktorka je u císaře a až přijde, vyšetří mě. Na chodbě kromě nás čekali další dva pánové, já pochodovala, funěla do zdi a doufala, že verdikt nebude znít „těhotenský nález“. Tom prorokoval aspoň 4 centimetry z krku. No, kéž by.
Pání doktorka Holá, kterou jsem znala už z poradny (mimochodem moc milá ženská
se objevila asi po půl hodině. Vyšetřila mě a ukázalo se, že Tom je dobrá Libuše - čtyři centimetry za námi, přijetí na sál před námi. Zavolali jsme Monice, posbírali věci a nechali se odvést na sál. Obepsali jsme rodinu, seznámili se s naší porodní asistentkou (PA) - mladou, sympatickou holkou, já se převlíkla, vypakovali jsme pití a čaj, dostala jsem kanylu a první dávku ATB a vzápětí už dorazila Monika. Další dvě hodiny jsme si povídali o všem o možným, nález utěšeně postupoval, já hrdinsky dejchala, trochu skučela, ale pořád měla pocit, že je to dobrý, že to zvládám, že jsem to čekala horší (že jsem se toho horšího dočkala asi zdůrazňovat nemusím). Následoval monitor (ukázkový
, vyšetření (5-6 cm), sprcha a rozhodnutí, že ve tři bude klystýr. Přišla jsem si jako Švejk, protože jsem na něj v zásadě docela těšila. Monika poslala Toma, aby se došel někam najíst, PA do mě napumpovala pytel vody a v tu chvíli se snesla mlha, která se zvedla, až když se Madlenka vyloupla na svět. Patnáct minut jsem srdnatě vydržela, ležela jsem na křesle, drtila Monice ruku, prodejchávala podle pokynů čtyři nechutný kontrakce a pak se odpotácela na záchod. Bolest, která se s klystýrem rozjela se těžko popisuje. Nebyla jsem schopná slízt ze záchoda, kroutila jsem se tam jak žížala a přemýšlela, jestli bych si radši neměla přibouchnout hlavu do plechovýho držáku na toaleťák, dokud je čas, protože TOHLE se prostě vydržet nedalo. Jenže… jak to pustit? Začala jsem skučet nahlas a složila se na všechny čtyři na zem. Monika poprosila PA o žíněnku. Někdy v tý době musel přijít Tom, protože v týhle fázi už byl v koupelně s námi. Já začla na konci každý kontrakce zvracet, měla jsem pocit, že každou chvíli omdlím a tak trochu doufala jsem, že se to i stane (nestalo). Litovala jsem všechny přítomný - ty v místnosti se mnou i ty v těch okolních, protože při kontrakcích jsem zvládala akorát nekontrolovatelně řvát (a to jsem si myslela, že budu spíš nadávat, kdepak, na nějakou artikulaci jsem neměla ani morálku, ani sílu). Přišlo mi to jako věčnost, ale na čtvrtou mě převeleli zpátky na křeslo, že musím dostat druhou dávku ATB, po který můžeme začít, pokud bude Madlenka připravená, tlačit nejdřív za půl hodiny. Tehdy jsem pochopila, jak je pojem času relativní… Po čtvrtý hodině s kapačkou a monitorem jsem dostala do fáze: už ne, nechci, nemůžu, nezvládnu, nedokážu. PA se mě snažila hecovat, že kdepak, tohle že říkat nebudu (mít sílu, tak jí přes všechny sympatie jednu natankuju), Monika mě ukliďnovala, že to zvládnu, že to bude dobrý, že je to všechno bezva.Pak začly Madlence klesat ozvy - tohle vím jen z Tomova vyprávění, protože mha přede mnou, mha za mnou, byla v tu dobu už fakt festovní (na svět vykoukla s pupeční šňůrou omotanou kolem ruky - nejspíš si ji při sestupu trochu zmáčkla a přidusila se&hellip
. Vím jen, že se na mě přišel podívat nějaký doktor, že Monika říkala, že jsem na devět centimetrů a byla by škoda, kdyby to teď muselo skončit císařem a že se to všechno srovnalo. A pak už nás čekalo jen finální finále - na tři kontrakce a asi deset zatlačení byla Madlenka venku. Ten tlak je nepředstavitelný, vzorně jsem se snažila dělat, co mi bylo řečeno, drtila jsem Monice a Tomovi ruce a pak jsem ji uviděla. Hlavičku, ramínka, nožičky… a byla tady. Naše Madlenka. Trochu fialová, trochu uplakaná, neskutečně nádherná a jen naše.Položili mi ji na břicho, počkali, až dotepe pupečník, který Tom po chvilce váhání přestříhl a na chvilku mi ji odnesli zvážit, změřit. Já dostala oxytocin a během chvilky byla placenta mezi námi. Lidi, to je neskutečná věc. Pak mi vrátili Madlenku, zabalili jsme ji do červenýho ručníku a já nemohla uvěřit, že je to za mnou. Všechna ta bolest byla najednou pryč, jako kdyby nikdy ani nebyla. Monika pomohla Madlence se poprvý přisát, ta to zvládla skvěle, chvíli pila a pak už jsme na sebe jen koukaly. V některý fázi se objevila doktorka, která mě prohlídla, zjistila, že nebude potřeba vůbec žádný šití, což ji překvapilo, protože podle jejích slov jsem naprostý adept na nástřih s vysokou a pevnou hrází (asi bych měla poslat výrobcům epi-na děkovný dopis - měla jsem pocit, že natrénovaných mizerných osmadvacet cenťáků nemůže pomoct a podle PA tam bylo místa dost - v propouštěcí zprávě jsem se dočetla, že obvod hlavičky byl třicet čtyři centimetrů a ramínek třicet dva&hellip
. Myslím, že ten šutr, co mi spadl ze srdce, musel otřást Podolím od základů. Obvolali jsme rodinu, Monika se s námi rozloučila a nás čekal přesun na šestinedělí. Jediným mráčkem byl plně obsazený nadstandard, takže jsme s Madlenkou byly dva dny samy na dvoulůžáku, ale už v úterý odpoledne jsme se přesunuli z podzámčí do zámku, přijel Tom a od tý doby jsme všichni tři spolu. Přes všechnu tu bolest a navzdory pocitům, že tohle je na mě prostě moc, tohle nezvládnu, který jsem tu poslední hodinu a půl před začátkem tlačení prožívala, byl porod naprosto úžasný zážitek. Jsem neskonale vděčná Tomovi, že tam se mnou byl, Monice, že mě celým tím procesem provedla a Madlence, že to tak krásně zvládla 
.Jitka, Praha
Zpět na příběhy
Vzpomínky, které se nezapomínají...
Doprovod k porodu i celé provázení těhotenstvím přináší s sebou řadu situací. V širokém spektru nekonečných možností života. Myslím, že některé příběhy stojí za to napsat. Se svolením zúčastněných jsou tu i pro vás...Některé použité fotografie jsou ilustrační.