Filípek
10.May 2012
MŮJ DRUHÝ POROD aneb I POROD CÍSAŘSKÝM ŘEZEM LZE PROŽÍT RADOSTNĚ
Porod v Neratovicích s interní porodní asistentkou Věrou Novákovou a dulou Monikou Morsteinovou.
Filípek narozen 6. 5. 2012 čtyři minuty po půlnoci
Protože můj první porod byl patologický, předčasný a komplikovaný, rozhodla jsem se, že tentokrát porodím „jinak“, vědomě a radostně. Mojí snahou byl přirozený porod.
Přestože jsem svůj druhý porod začala řešit až ve 20. týdnu těhotenství, zbývalo stále dost času se na porod dobře připravit. Nejprve jsem musela zpracovat svůj strach z porodu vyvolaný post traumatem z prvního porodu. Absolvovala jsem konzultaci u duly, EFT terapii, psychoterapii, regresní terapii, chodila jsem na těhotenské cvičení a cvičila také doma, navštívila jsem dva předporodní kurzy, četla knihy, hledala informace na webu, shlédla několik filmů o porodu, konzultovala vše s kamarádkou, kontaktovala interní porodní asistentky, jednu externí porodní asistentku a další dulu, navštívila tři porodnice, doma si povídala s miminkem, vizualizovala si porod a utvrzovala se různými afirmacemi. Stálo mě to vše hodně času, úsilí i peněz, ale nelituji toho, protože jedině tak jsem pak mohla prožít svůj porod vědomě, radostně a mít ho pod kontrolou. Celá cesta k porodu mě natolik vnitřně transformovala, že jsem nabyla klidu a jistoty a dokázala vnímat sama sebe, jako nikdy předtím. Jak mi rostlo bříško, sil pomalu ubývalo. Neustále jsem něco vyřizovala a často jezdila do Prahy. Většinou jsem jela vlakem a když už to nešlo vlakem, tak autem. Pak už to nešlo ani autem. Ani na domácí těhotenské cvičení jsem již neměla sílu. Pak už jsem nešla ani nakoupit a jen se batolila na zahradě u domu. V mysli se mi vybavovala rada duly „hodně choďte“, ale mě chůze nedělala dobře. Cítila jsem, že se porod pomalu ale jistě blíží. Poslední týden, když jsem se již držela doma, mi ve čtvrtek 3. 5. odešla hlenová zátka. Den na to jsem šla se svým 3,5letým synem plít zahrádku. Klečela jsem u toho na všech čtyřech, což bylo příjemné. Bylo krásné slunečné a teplé počasí. Pak jsem si jen tak sedla do trávy a zadívala se na sluníčko. Viděla jsem v něm krásné světlo, za kterým půjde co nevidět i moje miminko. V té chvíli souznění přírody jsem v duchu řekla svému miminku, že jestli chce už jít na svět, tak může, že je již zralé a nadcházející datum 5. 5. by bylo krásné datum porodu, i když do termínu porodu zbývalo stále ještě 14 dní. V sobotu 5. 5. ráno jsem instinktivně vyřídila poslední věci, odeslala pár e-mailů, vytiskla dopis a připravila ho k odeslání. Pak už bylo opravdu vše hotovo.
Tu sobotu odpoledne se porod rozjel. V mysli mi vytanula další poznámka duly, že „maminky musí své miminko pustit“. Tehdy jsem to moc nechápala. Ale moje rozjímání předešlý den se sluníčkem toho bylo důkazem, že to tak opravdu funguje. Již několikrát předtím, když jsem se necítila úplně dobře, jsem miminko prosila, aby ještě vydrželo v bříšku. Ten pátek na zahradě jsem ho „pustila“.
Asi v pět hodin odpoledne jsem začala cítit kontrakce. Nejprve jsem si myslela, že to je jen další kopanec do bříška. Dala jsem si tedy sprchu a šla si lehnout. Stahy pomaličku sílily a interval se zkracoval. Díky předporodním kurzům jsem přesně věděla, v jaké fázi porodu se nacházím. Takto jsem doma vydržela tři hodiny. Pak jsem si dobalila poslední věci do porodní tašky, oblékla syna, popadla připravené jídlo k porodu, zavolala své porodní asistentce a dule a v osm hodin večer jsem s manželem a synem odjela do porodnice. Kontrakce síly, ale stále to ještě šlo. Jak radila dula, seděla jsem na zadní sedačce a prodýchávala kontrakce. V sobotu byla Praha prázdná, takže nám cesta ubíhala v pohodě a asi za 1h a 15min jsme dorazili do porodnice. Byla jsem klidná a vyrovnaná, těšila jsem se na porod. U příjmu jsem byla již se svou porodní asistentkou a dulou. Byla jsem otevřená již na 4 cm. Dula mi při každé kontrakci masírovala kříž nebo pomohla držet v závěsu, což mi úžasně pomáhalo. Ve službě byla zrovna primářka, tedy žena, což bylo potěšující. Dala jsem si věci na pokoj, poslední nadstandard byl naštěstí volný. Pak se převlékla do své oblíbené košile a šla si dát vanu s vůní a svíčkami. Kontrakce byly již celkem silné. V klidu jsem je ale prodýchávala a sténala u toho, dula mi masírovala střídavě bříško a kříž a to hodně pomáhalo. Po hodině jsem byla otevřená na 6 cm. Přišla primářka a provedla vaginální vyšetření. V té chvíli mi praskla plodová voda. Bohužel ale konstatovala, že dítě nesestupuje a ještě k tomu špatně naléhá do pánve. Doporučila akutní císařský řez. I moje porodní asistentka s tím souhlasila. To byla pro mě studená sprcha. S touhle variantou jsem nepočítala, věřila jsem, že to půjde přirozenou cestou. Nedalo se ale nic dělat. Souhlasila jsem a pak mě porodní asistentka odvedla na operační sál. Tam jsem si musela lehnout na postel. Tedy tu opět bylo lůžko, silné kontrakce na zádech, což bylo pro mě nesnesitelné, všude plno personálu, náčiní a shonu. Instinktivně jsem před tím zavřela oči, prokřičela jsem si tři kontrakce a pak mě konečně uspali. Měla jsem celkovou narkózu.
Operace trvala asi hodinu. Miminko bylo po narození předané moc příjemnému pediatrovi a poté ho celou hodinu chovala dula Monika. Byla výbornou první vílou sudičkou, která přivítala miminko na svět. Manžel se synem v průběhu porodu odjeli domů.
Já byla po operaci převezena na pokoj, kde jsem se další dvě hodiny probouzela z narkózy (viz. foto), ale s již narozeným Filípkem na hrudi kůže na kůži. Hodinu po operaci, hned jak jsem byla převezena na pokoj, byl Filípek u mě, zatímco já byla ještě v narkóze! Od té doby jsme byli neustále spolu. Porodní asistentka Věra nás hlídala celou noc, abychom takto spolu mohli být. Asi ve tři hodiny ráno jsem začala opět pomalu vnímat. Nejprve jsem si uvědomila, kde to vlastně jsem a pak ucítila miminko v náručí. Sice jsem ho pořádně neviděla, ale instinktivně jsem ho držela a hladila. Byl to úžasný a nezapomenutelný okamžik, kdy jsem si uvědomovala, že miminko je se mnou. A i když jsem první den měla problém vstát z postele anebo se jen na ní otočit, připadalo mi samozřejmé, že Filípek je se mnou. Nedělalo mi žádný problém se o něho postarat. Od začátku se krásně přisával a tak plně kojíme. Zbytek pobytu v Neratovické porodnici byl také moc příjemný.
Nutno ještě podotknout, že v jiné porodnici by byl Filípek nejspíš odložen hned po porodu
do inkubátoru, než bych byla schopná vstát a postarat se o něho. Nakonec celková narkóza přináší přeci jen výhodu v tom, že lze vstát již po 6 hodinách, kdežto po spinální analgezii až po 24 hodinách.
Celkově mám z porodu dobrý pocit. Pokud bych porod přirovnala k časové ose, pak to samotné negativum císařského řezu se smrsknul na maličkou úsečku, ale co předcházelo a následovalo to hodnotím velmi pozitivně.
TÍMTO CHCI PODĚKOVAT HLAVNĚ PORODNÍ ASISTENTCE VĚŘE A DULE MONICE ZA JEJICH ÚŽASNOU SOUHRU A POMOC PŘI PORODU, DÍKY NIMŽ JSEM MOHLA BÝT S FILÍPKEM HNED PO SKONČENÍ OPERACE A NAD SVÝM PORODEM JSEM NEZTRATILA KONTROLU I PŘESTO, ŽE JSEM BYLA PO NĚJAKOU DOBU V NARKÓZE, PROTOŽE Z JEJICH VYPRÁVĚNÍ PŘESNĚ VÍM, CO SE UDÁLO.
Květen 2012, Renata Slavíčková, Řevnice
Zpět na příběhy
Vzpomínky, které se nezapomínají...
Doprovod k porodu i celé provázení těhotenstvím přináší s sebou řadu situací. V širokém spektru nekonečných možností života. Myslím, že některé příběhy stojí za to napsat. Se svolením zúčastněných jsou tu i pro vás...Některé použité fotografie jsou ilustrační.