Příběh narození Vincenta
24.June 2018
…euforie, nepopsatelné štěstí, nekonečná láska, adrenalin. to vše ve mě naplno proudí, loučím se s Monikou, mockrát jí děkuji za její podporu u porodu i během těhotenství a slibuji, že napíšu svůj porodní příběh… Je 24. 3. 2018 přibližně jedna hodina po poledni a nám se před dvěma hodinami narodil syn Vincent, tento příběh sepisuji tři měsíce poté.
O tom jak budu chtít prožít svůj porod jsem přemýšlela už dávno předtím než jsem otěhotněla. Z jednoho prostého důvodu, všude tolik „ošklivých“ porodních příběhů! Všichni jsou vystrašení, všichni jsou nastřižení, spousta kamarádek rodilo císařem, nikdo nechce na svůj porod vzpomínat, natož o něm pak hezky vyprávět, hodně z nich má poporodní deprese během šestinedělí, české porodnictví není ideální a často se používají zbytečné rutinní zákroky, které nejsou dobré pro matku ani pro dítě… Chci to jinak!
S přítelem Honzou jsme chtěli miminko a pár měsíců na to se nám povedlo otěhotnět a měli jsme z toho oba obrovskou radost. V podstatě celé těhotenství jsem se připravovala na porod a na to jak se stanu matkou. Chtěla jsem se na to těšit, nechtěla jsem mít strach a chtěla jsem si věřit, že vše zvládnu sama, bez léků, přirozeně a vědomě, bez lékařské pomoci ač v porodnici. Myslím, že to bylo důležité pro mě, ale také pro Vincenta. Čtení různých knížek a článků mě také přivedlo k Monice. Pro mě je důležitá psychická podpora, aby na mě v těžkých chvílích byl někdo milý a taky, aby trochu věděl co potřebuju a taková přesně Monika je! Dula, která tě podpoří a vždycky ti řekne to správné, co potřebuješ v danou chvíli slyšet a co ti pomůže. Pomoc během celého těhotenství a pak při samotném porodu a v šestinedělí od zkušené duly je zkrátka k nezaplacení! Takže k porodu se mnou půjde nejen Honza, ale také Dula. Tím jsem asi začala a taky výběrem porodnice. Dávám na doporučení Moniky a na můj instinkt, že to bude dobrá volba a rozhoduji se pro porodnici - Neratovice. Také chodím na těhotenskou jógu do Ačka v Karlíně, kde je mimo cvičení příjemné setkávat se s těhotnými ženami a společně sdílet své pocity. Také tam později s přítelem absolvujeme předporodní kurz, který se asi dost liší od kurzů, které se běžně praktikují v porodnicích. Vede ho soukromá porodní asistentka. Kurz je vesměs plný informací, které jsem si už sama načetla, ale moje znalosti se obohacují také o fyziologický pohled na porod, což bylo celkem fajn, umět si trochu představit, jak to celé probíhá uvnitř. V pokročilém stadiu těhotenství užívám maliníkový list, lněné semínko, pupalku a taky si dělám bylinkovou napářku. Cvičím s annibalem, masíruju si hráz a požívám nějaká homeopatika. Co je ale podle mě stejně důležité jako fyzická příprava byla ta psychická. Víra v dobrý porod a taky mantry.na konci těhotenství jsem si denně četla malé papírky přilepené na lednici, kde mluvím s miminkem a říkám mu, jak se na něj těšíme a že porod bude sice pro oba náročný, ale pak se budeme mít krásně a že ho zahrneme takovou láskou a štěstím, že to bude stát za to. Uklidňuje to asi hlavně mě, ale o tom to je.
První tři až čtyři měsíce mi bylo špatně. Dojížděla jsem hodinu do práce přes celou Prahu a každé ráno v metru se modlila ať někoho nepozvracím. Vtipné je to, že když jsi těhotná první měsíce to není vidět a hodilo by se ti, kdyby tě někdo ráno občas v mhd pustil sednout, ale to se ti stane až později, když už se cítíš mnohem lépe. Od pátého měsíce si těhotenství celkem užívám, těším se na miminko a připravuju se na můj vysněný přirozený porod, teda krom ukrutného pálení žáhy, to mám během celého těhotenství. Od asi osmého měsíce začínají postupně přicházet různé neduhy a s rostoucím břichem to není úplně snadné. Nejdříve zimní nachlazení, nemůžu se asi měsíc zbavit kašle až se mi z toho zablokuje mezižeberní sval, takže pár dní trpím a modlím se, ať nerodím předčasně. Když to konečně odezní, říkám si fajn, tak teď už porodit zvládnu, může to klidně přijít. Jenže to mě asi tři týdny do termínu překvapí totální blokace beder a jelikož nemůžu chodit, jedu k fyzioterapeutce, jestli mi neporadí co s tím. Opět představa, že rodím v tomhle stavu mě úplně neuklidňuje. Terapeutka mi radí jen klid a lehké cviky na gym balonu, pravděpodobně se mi hnula pánev tím, jak se připravuje porod a při porodu prý bolest určitě odezní. Doporučuje mi různé uvolňovací cviky a tak se dobelhávám k autu a doma se zoufale snažím pořád věřit v dobrý konec!
Blíží se termín porodu a já se stále víc a víc těším na naše miminko. Představuju si, jak bude vypadat a taky si představuju, jak rodím. Mluvím s ním každý den a říkám mu, že už může klidně přijít, že jsme připravení a všichni se na něj moc těšíme.
Den po termínu, dva dny po termínu, tři dny po termínu, čtyři.stále nic. Co je to za blbost (pardon), ale stanovit jeden den termínu, když to může vlastně přijít kdykoliv celý měsíc. Ať chcete nebo ne, to datum se vám vryje do paměti a jen vás straší. V porodnici vám nepřidají, když už týden před termínem slyšíte, jak se máte připravit na hemiltonův hmat a na vyvolávání porodu v případě, že to samo nepřijde 10 dní po termínu apod. Taky všichni známí a rodina se vyptávají, mají starost, ale není to příjemné. Víc a víc je člověk pak nervozní, když porod stále nepřichází a začíná pochybovat o tom, že to zvládne bez vyvolávání. Vždy, když mě někdo rozhodí, volám mojí Dule a ona mě běhěm chvíle uklidní. Nicméně nás to nenechává úplně chladnými a podnikáme takové ty klasické kroky pro podporu porodu, abychom nemuseli za pár dní určovat Vincentovi datum narození uměle. Jelikož jsem měla stále zablokovaná záda, byla to celkem výzva, ale i přesto jsem se každý den vydala alespoň na krátkou procházku a cvičila uvolňovací cviky, relaxovala v teplé vaně a Honza nám pomohl každý den svými vzácnými prostagladiny. 23. 3. v pátek poslední kontrola v porodnici, odmítám hemiltona a domlouvám se s paní doktorkou, že tomu dáme ještě víkend čas a v pondělí kdyžtak nastoupím do porodnice. Nicméně se ptám na možnost podepsání reverzu pokud to nepřijde a budu chtít ješte den dva počkat a ano jde to! Podle mě je blbost zasahovat do porodu jen kvůli tomu, že se nevejdu do nějaké tabulky, když jsme úplně zdraví. Chápu, že 14 dní po termínu už je potřeba zasáhnout, ale většina žen sama v klidu do té doby porodí. Jako tomu bylo u nás. V pátek odpoledne jsem ještě zjišťovala alternativy přírodního vyvolání porodu a narazila na akupresuru. V jednom článku hezky popsali jak a jaké body promačkat pro uspíšení porodu a nevím jestli to zabralo nebo už byl ten správný čas, který jsme potřebovali, ale v noci to přišlo.
Koukali jsme na film, ale asi kolem desáté večer prohlašuji, že se necítím moc dobře a že bude asi dobré jít se vyspat, kdybychom náhodou už dnes rodili. Ve dvě ráno mi praskla voda. Vzbudila jsem Honzu se slovy, lásko je to konečně tady budeme rodit. Pamatuju si, že jsem byla opravdu šťastná a natěšená. Strašně jsem si to přála a dodalo mi odvahu, že to přišlo samo v ten správný čas. Voda mi odtékala průběžně, každou chvili kaluž. Chtěla jsem trávit co nejvíce času doma a do porodnice vyrazit až to bude opravdu na porod. Volám Monice a vysvětluji jí situaci, mluví se mnou několik minut a z mého hlasu a dechu usuzuje a uklidnuje mě, že to ještě na porod není ať si dám v klidu čaj a sprchu. Volám do porodnice a domlouváme se, že tak do třech hodin dorazím. Jenže po pár minutách kontrakce sílí a jsou snad každé dvě minuty. To mě trochu vyplaší a tak se balíme a vyrážíme do porodnice, Monice píšu sms, že se situce rychle mění a že jedeme. Pamatuji si, že jsem se bála, aby to nebyl rychlý porod, teď už bych věděla, že zas tak rychlé to nebude
. Na cestě do porodnice mi volá Monika a mluví se mnou docela dlouho, několik kontrakcí a radí mi, jak je prodýchávat, pomalu a v klidu, aby se mi prý pak nedělalo špatně. Dám na její rady a dýchám zhluboka, i když mě to nutí dýchat rychle. Jsme skoro v porodnici. Tam je divný klid, všichni spí, sestra mě přijímá a dává mě na monitor se slovy přijdu za 20 minut a odchází. Monitor trvá skoro hodinu, nepřijemná věc, když jako prvorodička nevím, jak vypadá skutečný porod a že opravdu ještě nerodím. To byla pro mě nezjištěná informace, to že můžu mít celý porod kontrakce po 5-3minutách a může to trvat ještě několik hodin. Konečně mě přijme doktorka a po vyšetření k mému zklamání přijímám informaci, že jsem otevřená teprve na jeden centimetr a že ještě nerodím. Honzu tedy posílají domů a mě ubytují na čtyřlůžkovém pokoji, kde jsou dvě maminky s miminkama a jedna slečna v dost podobném stavu jako jsem já. Je tam tma a ticho a já mám dost silné kontrakce po třech minutách. Další asi tři hodiny prodýchávám kontrakce a těším se na miminko… Svítá, kontrakce zesilují a já se ptám PA kdy nás znovu vyšetří, kdy si můžu zavolat dulu a přítele, že už budu asi rodit! Odpověď mě nepotěší, doktor přijde za hodinu, tak musíte počkat. V tom ale přichazí tak silná kontrakce, že mě to sesouvá na zem na kolena a mám opravdu pocit, že už rodím. PA se tedy umoudří a vezme mě za jinou PA, která mě vyšetřuje a zjištuje, že jsem otevřená na 8 cm a že jdu rovnou na sál. Na sále říkám, že nechci rodit vleže. Jdeme tedy na podložku na zem a s pomocí balonu na čtyřech prodýchávam každou kontrakci a říkám si v hlavě, tak už je to tady, tohle je porod, to je síla. Mezitím volám Moniku a Honzu, při každém hovoru jen řeknu už rodím, přijeďte hned! PA mi pomáhá při přesunu do sprchy a na záchod, kde při různých polohách pomáháme miminku sestupovat dolů. Pomáhá mi, že často posloucháme Vincentovo srdíčko a ujišťujeme se, že je všechno v pořádku. Mezitím přichází Honza, pamatuji si, že jsem v bolestech na zemi nahá a jen ho pevně stisknu, je to silné. Probleskne mi v hlavě jak se musí cítit, bude to pro něj těžké? Během chvíle mě ale utvrzuje v tom, že mě bude umět podpořit a že je dobře, že je tu s námi. PA Honzu zapojuje aktivně do porodu a on mě podpírá a pomáhá mi při různých porodních polohách. Chvilku na to dorazí i moje Dula Monika! Vidím svého Anděla a cítím úlevu, stiskne mi ruku, je příjemně studená a má pevný stisk, neuvěřitelnou sílu na to jak je drobounká! Šeptá mi do ucha, je to tady, budete mít miminko, je to všechno v pořádku, zvládáte to krásně, brzy tu bude miminko s námi…obrovská podpora fyzicky i psychicky! Čas rychle ubýhá, občas kouknu na hodiny je asi 10 hodin dopoledne a já pořád rodím, říkám si, už je to docela dlouhé a už začínám být dost vyčerpaná, bolesti jsou stále silnější a já začínám při kontrakcích na popud PA tlačit, hlavička už je cítit na dotek dole. Říkám Monice, já už nemůžu, ona mě uklidňuje pouhými pár slovy, že to zvládnu. Docela dlouho tlačím. Při každé kontrakci se hlavička objevuje více, vše se jeví pozitivně a to mi dodává sílu. Na doporučení PA se přesouváme na porodní lůžko, kde se zdá být pro mě nejvhodnější poloha v sedě pro velké finále. Nechám si tedy poradit a smiřuji se s tím, že nebudu rodit v poloze, kterou jsem si původně usmyslila. Nevadí mi to a přiznávám, že v tomhle jsem byla trochu naivní, chtěla jsem rodit spontánně bez pomoci PA. Nakonec jsem byla ráda za její rady a naplno jí důvěřovala. Při tlačení se hlavička vždy vrací zpět, později zjišťujeme, že je to z důvodu omotaného pupečníku okolo Vincentova krčku. Když už tlačím vážně dlouho a začínám být vyčerpaná PA mi říká, že teď už budeme tlačit na poslední kontrakci bez pomoci lékaře. Nevím jestli to řekla schválně nebo to byla pravda, každopádně mi to dodalo obrovskou motivaci a sílu. Představa, že mi dávají oxytocin nebo mi jakkoliv zasahují do mého do teď přirozeného porodu mě vyděsila a tak jsem do toho dala opravdu všechno, nikdy bych neřekla, že mám v sobě takovou obrovskou sílu. Myslím, že mě slyšely celé Neratovice. A bylo to! Vincent byl během chviličky najednou na mé hrudi. Je nádherný! Neuvěřitelný! Zázrak! Štěstí! Obrovská láska! S Vincentem prožíváme krásný bonding, přisává se mi k prsu, vyšetření proběhne až později. V jednu chvíli to vypadá, jako když se usmívá. Říkám mu, jsem tvoje máma a miluji tě, oba s Honzou břečíme štěstím. Asi po hodině, jelikož ze mě nevychází placenta a krvácím, dostávám oxytocin a během chvíle porodím i placentu. Původně jsem si jí chtěla odnést domu, ale prý se to v Neratovicích nesmí, chtěla jsem jí aspoň vidět, ale v tu chvíli kdy jsem se seznamovala s Vincentem jsem na to úplně zapomněla. Ještě přichází lékař a v rychlosti mě vyšetřuje a šije, pouze asi dva stehy uvnitř, jsem ráda, že nejsem natržená. Laktace mi nastupuje třetí den, náš chlapeček jde pod světýlko kvůli vysoké žloutence, ale jinak jsme úplně zdraví a čtvrtý den jedeme domů. Já jsem skoro zahojená, děloha se mi brzy zavinuje. Cítím se fyzicky i psychicky dobře, když si našeho drobečka vezeme domů.Šestinedělí probíhá dobře, jen občas krize kvůli prdíkům, ale jinak s Vincentem i s Honzou vše zvládáme. Ano jsme nevyspalí a ano musíme si na sebe trochu zvykat, je to nové a úplně jiné, ale bez nějakých depresí, slz a většího vyčerpání. Takže ano, jde to! Já můžu říct, že na svůj porod moc ráda vzpomínám a jsem za to šťastná a taky se těším na další. Měla jsem krásný porod, takový, jaký jsem si přála. Věřím, že zvládne porodit každá zdravá žena, je to naše poslání a je skvělé to vědomě prožít! Držím palce všem.
Monika B., Praha
Zpět na příběhy
Vzpomínky, které se nezapomínají...
Doprovod k porodu i celé provázení těhotenstvím přináší s sebou řadu situací. V širokém spektru nekonečných možností života. Myslím, že některé příběhy stojí za to napsat. Se svolením zúčastněných jsou tu i pro vás...Některé použité fotografie jsou ilustrační.