Ela
19.January 2015
Ela se podle dvou odhadů měla narodit 24. 9. nebo 25. 9. Vnitřně jsem věděla, že přijde na svět v termínu. Ale že až tak přesně, to jsem netušila.
Před čtyřmi lety jsem po prodělaném mimoděložním těhotenství náhodou natrefila na webovou stránku Moniky a uložila jsem si jí s tím, že až jednou budu znovu těhotná, budu chtít, aby byla se mnou. A taky jsem si na to vzpomněla hned na začátku těhotenství. Volala jsem jí kvůli výběru porodnice, poradila mi podle mých přání Podolí nebo Neratovice. Vybrala jsem si Podolí.
V těhotenství jsem se připravovala, jak jsem nejlíp věděla na její příchod. Věděla jsem, že chci přirozený porod. Absolvovala jsem hypnózu k porodu a vzhledem k tomu, že sama s hypnózou pracuji ve své praxi přišlo mi automatické toho využít. Hodně jsem v těhotenství meditovala, cvičila jógu a kromě ranních nevolností na začátku jsem se cítila lépe než kdy v životě. Cvičila jsem s balónkem jako prevenci k nastřižení hráze. S Monikou jsme měli několik schůzek, prošly jsme spolu porodní přání a nakonec jsme se setkali i s mým manželem.
24. 9. ve 14 hodin odpoledne jsem se vzbudila po odpoledním spánku s tím, že mě bolí v podbřišku a věděla jsem, že Ela se brzo narodí. Seděla jsem pak několik hodin v kuchyni v křesle. Kontrakce byli celkem pravidelné a postupně sílily. Kolem 17 hodin jsem volala Monice, pochválila mě, povzbudila, uklidnila a od té doby jsme byly spolu na telefonu. Kontrakce začínaly sílit a kolem 9 večer, jsem už byla schopná jen prodýchávat na míči nebo jsem pochodovala po bytě sem tam. Manžel mě hladil po zádech a snažil se být pořád se mnou. Před půlnocí už mi začalo být i špatně od žaludku a tak jsem zvracela skoro každou kontrakci. Monika mi po telefonu radila, jak prodýchávat, dohodly jsme se, že půjdu do sprchy a uvidíme. Kontrakce ještě zintensivněly a tak jsem na radu Moniky vyrazila do porodnice. Manžel si oddychl, že vyrážíme, protože už mi bylo opravdu zle. V porodnici mi natočily monitor a po vyšetření mě poslaly domů, otevřená jsem byla jen sotva na 1 cm. Trochu mě to rozhodilo, protože mě kontrakce už hodně bolely a myslela jsem, že jdu rodit. Takže jsem další hodiny trávila doma, buď jsem seděla na záchodě, nebo stála ve sprše. V 6 ráno jsem znova volala Monice a vyjeli jsme s manželem znova do Podolí. Řekli mi, že se vůbec neotvírám, ale že už mě tam nechají, díkybohu mě poslali rovnou na porodní pokoj. Monika přijela asi v 8 ráno. Kontrakce jsem už nestíhala sledovat, sledovala je Monika. Masírovala mi záda a pomáhala mi při kontrakcích posadit se na posteli. Během dopoledne jsem začínala cítit únavu. Porodní asistentka byla skvělá a doktorku co mě chodila vyšetřovat jsem znala z poradny. Porodní pokoj byl krásný. Cítila jsem se tam jako doma, můj muž seděl vedle mě, držel mě za ruku, nebo mi stejně jako Monika pomáhal zvedat se z postele. Mezi kontrakcemi jsem ležela, neměla jsem moc sílu dělat cokoli jiného. Legrace je, že jsem netušila co bude dál. Směju se zpětně nad odevzdaným a podepsaným listem s porodním přáním. Při vyšetření mi paní doktorka protrhla (ne naschvál) plodovou vodu. Po celé noci a dopoledni jsem byla otevřená jen na 3 cm. S Monikou jsme pak spolu mluvily o tom, proč se neotvírám. Mluvily jsme o mém těle. Vyprávěla jsem jí, že jsem vždycky byla hodně štíhlá, tělo mi moc dobře nefungovalo (omdlévání, nízký tlak, poslední roky jsem byla často nemocná
. Ale nebyla jsem schopná přijít na to, co mi brání otevřít se, aby Ela mohla na svět. Věděla jsem, že ona to nebrzdí a že jsem to já. Teprve o několik hodin později mi došlo, proč jsem jí nechtěla pustit. V těhotenství mi bylo nejlíp v životě, v těle jsem se cítila nádherně, všechny zdravotní problémy zmizely. A mě došlo, že jí musím nechat jít. Poděkovala jsem jí, že mi s ní bylo nádherně, ale že je čas, abychom každá měly svoje tělo. Chvíli potom jsem byla otevřená už na 7 cm. Nechtěla jsem epidurál, někdy brzo odpoledne jsem si o něj řekla. Přišla neuvěřitelně protivná a obézní paní doktorka, co mi vynadala, že mám blbý záda a že je chyba „mejch blbejch“ zad, že mě špatně napíchla a že mi epidurál může dát jen jednou, protože nemůže zavést kanylu. Vyhodila ven manžela i mou dulu. Přišli naštěstí za chvilku zpátky. Po epidurálu se mi na hodinu a půl ulevilo. Homeopatika jsem měla, ale měla jsem trochu zmatek v tom, jak je užívat. Monika mi vysvětlovala co se se mnou děje, opakovala mi, co říkala porodní asistentka nebo doktorka. Požádala o glukózu do kapačky, protože jsem vyzvracela i vodu a hroznový cukr. Horká sprcha do které se mi moc nechtělo byla příjemná, ale kontrakce sílily a hlavně čím dál víc bolely. Strašně mě dole bolely záda, sotva jsem únavou dolezla z koupelny zpět na lehátko. Monika mi byla obrovskou oporou, kontrakce odpoledne byly už nesnesitelné. Prodýchávala jsem je několik hodin krátkými výdechy a měla jsem nutkání tlačit. Doktorka i porodní asistentka, mě děsily, že se potrhám, že tlačit nesmím. Ale tělo to dělalo samo, Monika mi poradila, ať klidně malinko přitlačím, ale hned dál prodýchám. Bylo mi čím dál hůř, únavou jsem už sotva vnímala co se kolem děje. Pamatuju si, že jsem křičela a přemlouvala všechny kolem, že chci císaře, že už nemůžu dál. Teprve až když mi paní doktorka velmi důrazně vysvětlila, že je to nesmysl, pochopila sem, že to budu muset vydržet. Nakonec jsem vyškemrala alespoň nějakou injekci. Když už šli kontrolovat Elu sondou, doktorka řekla, že nakonec nebude potřeba, protože už budu rodit.Nikdy nezapomenu na tu euforii, že můžu tlačit. Byl to nejkrásnější pocit v životě. Ela byla na pár kontrakcí venku. Mimochodem, tlačit Elu ven bylo k mému překvapení příjemné, dokonce bych to přirovnala k pocitu při sexu.
Slyšela jsem, jak mi Monika do ucha opakuje všechno co říkala doktorka. Bylo to nesmírně uklidňující. Slyšela jsem, že bude třeba mě nastřihnout a že vycévkovat. Bylo mi všechno jedno, jen jsem se už těšila na Elu.Když Ela procházela na svět, Monika mě na lehátku nadzvedla a já jí viděla projít ven. Za to jí děkuju snad nejvíc, protože to pro mě bylo jako vidět absolutní zázrak a mohla jsem se podívat na výsledek hodin a hodin práce na porodním sále.
Děkuji Moniko, za Vaší podporu při každé kontrakci, pro pocit, že to zvládnu i když jsem myslela, že mi všechny síly došly. Za to, že dřív než jsem na něco pomyslela, Vy jste věděla všechno předem. Podávala jste mi pití, dávala mi nahřátý polštářek na záda, studený ručník za krk a pomáhala mi dodávat odvahu.
Jsme Vám všichni tři moc vděční a často o Vás doma mluvíme a o porodu taky. Byl to pro nás s manželem ten nejkrásnější zážitek v životě.
Přirozený porod se mi sice nepovedl, ale krásná, veselá, zdravá a spokojená dcera jo, která od první minuty stejně jako na sále si prohlíží svět hlubokým pohledem a je neuvěřitelně klidná a vnímavá.
Když jsem se připravovala na porod, nedávala jsem si žádné podmínky za kterých má naše dcera přijít na svět. Chtěla jsem zkušenost, kterou obě dvě potřebujeme a taky jsem jí dostala.
Karla V., Podolí
Zpět na příběhy
Vzpomínky, které se nezapomínají...
Doprovod k porodu i celé provázení těhotenstvím přináší s sebou řadu situací. V širokém spektru nekonečných možností života. Myslím, že některé příběhy stojí za to napsat. Se svolením zúčastněných jsou tu i pro vás...Některé použité fotografie jsou ilustrační.