Jeníček
25.April 2012
„Božidarka májová“ - Když jsme se s manželem dozvěděli, že čekáme miminko, byli jsme oba natěšení a hlavně zvědaví, jak náš potomek asi bude vypadat. Těhotenství probíhalo v pořádku a tak jak má. S manželem jsme chtěli co nejdříve miminko pojmenovat, ale nenašli jsme žádnou shodu a navíc jsme vlastně v té době ani nevěděli pohlaví miminka. Manžel přišel s tím, že naše miminko bude mít prostě pracovní název „Božidarka“. I přesto, že jsem cítila, že to bude asi kluk, jsem souhlasila. Naší Božidarce se v bříšku vedlo dobře. Když jsme šli na vyšetření ve II. trimestru a byli zvědaví na pohlaví miminka, bylo nám sděleno, že to bude kluk. Už v bříšku kluk se jménem Božidarka byl klidný a spokojený.
Měsíce plynuly a blížila se doba, kdy jsem se začala připravovat na porod. Má blízká přítelkyně, která měla u svého porodu Dulu, mě přivedla na myšlenku, že bych u porodu také chtěla takovou paní. S manželem jsme vedly hovory o tom, že bych si přála mít Dulu u porodu. Hodně intenzivně jsem přemýšlela o tom, zda Dulu mít u porodu nebo ne. Nakonec jsem se rozhodla, že Dulu u svého porodu chci mít, a to hlavně proto, že se porodu hrozně bojím a mám strach z bolesti, kontrakcí a komplikací, které případně mohou nastat. Našla jsem si Dulu Moniku, které jsem zatelefonovala ohledně našeho prvního společného setkání. Sdělila jí své obavy a Dula Monika mě uklidnila a já pocítila obrovskou úlevu a těšení se na porod. Když jsem se s Monikou setkala osobně, byl to moc krásný rozhovor o mých představách o porodu, porodních přáních a o příchodu Božídarky na svět.
Měla jsem o čem přemýšlet a na co se těšit. S manželem jsme usoudili, že využijeme Dulu Moniku k přípravě na porod místo předporodního kurzu pořádané porodnicí. Nutno podotknout, že manžel stále byl přesvědčen, že Dula je u mého porodu zbytečná, ale teda půjde se mnou a poslechne si nějaké ty rady. Monika nám řekla tolik zajímavých a hlavně užitečných rad a informací, které bychom se asi těžko na nějakém kurzu mohly dozvědět. Dokonce i manžel si našel své téma – kdy jet do porodnice.
Termín porodu se blížil každým dnem a těšení na miminko bylo silnější a silnější. Ale miminko se rozhodlo dát si trochu na čas, prostě se mu líbilo v bříšku u maminky. Uplynul týden a Božídarce se stále nechtělo na svět a doma jsme začali být trochu nervózní. Přepadla mě velká obava, aby porod nemuseli vyvolávat a aby moje představy o přirozeném porodu nebyly zbytečné. V mezidobí jsem byla s Monikou v kontaktu přes email, opět mě podpořila psychicky a vždy mi dala sílu být trpělivá a být zároveň v klidu a hlavně věřit svému miminku, že ví, co dělá.
V pondělí 2. 5. 2011 ve 3 hodiny ráno jsem cítila první kontrakce, nebyly vůbec pravidelné. Mezi kontrakcemi jsme s manželem spali a odpočívali, abychom nabrali sílu na porod. V této chvíli se nám začaly s manželem přesně vybavovat slova Moniky a její cenné rady. V 11 hodin voláme Monice s tím, že už máme pravidelné kontrakce častěji a častěji, Dula Monika mě opět uklidnila a sdělila s úsměvem, že začínám rodit a vše je tak, jak má být, ale ještě mám čas. V 15 hodin voláme opět Monice, a radíme se co dál. Dula Monika mi pomáhala po telefonu prodýchávat již trochu silnější kontrakce a domlouváme se, že se sejdeme v porodnici. Po vyšetření to vypadalo, že mě snad ani nepřijmou na porodní sál a pošlou zpět domů. Nakonec se lékařka rozhodla, že mě přijmou, byla jsem zklamaná, když mi řekli, že jsem otevřená na 1 cm. Ale Dula Monika mě uklidnila, že to nic neznamená a že se porod může pěkně rozvinout. U porodu se rozhodl být o můj manžel, i když tato možnost jeho doprovodu byla ještě otevřená.
Na porodním sále nás nechali samotné, jen já, miminko, manžel a Dula Monika. Čas od času mě přišla zkontrolovat porodní asistentka, zda je vše v pořádku, natočila monitor apod. Kontrakce se zintenzivňovali a Dula Monika byla úžasná, tolik empatie, kterou mi poskytla a projevila, jsem nikdy u nikoho nezažila. Větší část porodu jsem trávila ve sprše, část na zemi, část ve stoje, v masážích, s nahřátou rašelinou na zádech. Dula Monika se mnou každou kontrakci prodýchávala a vedla mě jí jako klidnou vlnou. Dotek pro ní nebyl cizí, pro mě to bylo pohlazení od anděla. Den se chýlil k půlnoci a já ucítila zvláštní pocit, že konečně uvidím své děťátko a budu ho moc k sobě přitisknout. Jednou, po druhé… a Jan Jindřich byl na světě a to díky mně, Dule Monice a mému manželovi, kteří byli neskutečně báječní. Porod proběhl bez lékařských zásahů a zcela přirozeně. Pěvně věřím, že právě díky Dule, která mi byla nepopsatelnou oporou.
„Moje“ Dulo, děkuji ti za krásný a jedinečný okamžik mého života, za pomoc a podporu při zrození mého syna Jana Jindřicha, neboť jeho narození byl pro nás „Božídar“.
Duben 2012, Kamila Mokráčková
Zpět na příběhy
Vzpomínky, které se nezapomínají...
Doprovod k porodu i celé provázení těhotenstvím přináší s sebou řadu situací. V širokém spektru nekonečných možností života. Myslím, že některé příběhy stojí za to napsat. Se svolením zúčastněných jsou tu i pro vás...Některé použité fotografie jsou ilustrační.