František
12.December 2018
* 14. 10. 2018, 6:23
Když jsem se na začátku února dozvěděla, že jsem těhotná, splnil se mi sen. Nikdy nezapomenu, jak jsem zmateně chodila po bytě a v ruce žmoulala pozitivní test. Střídavě radostí plakala a pak se zase smála. Je to zázrak! Nemůžu se dočkat, až to povím Jeníkovi. To sdělení se neobešlo bez kupy lásky, dojetí a neuvěřitelné vděčnosti. A ve stejné radosti, v jaké probíhalo samo zjištění, jsem (až na počáteční nevolnosti) prožívala i celé těhotenství. Můj muž mi každý večer natíral rostoucí bříško a něžně k němu promlouval a já se cítila neuvěřitelně silná. Tak nějak podvědomě jsem tušila, že si pod srdcem nosím chlapečka, který si v genetickým kódu nese i manželův klid a rozvahu, která mi doposud chyběla. Doufala jsem, že se v dobrém duchu ponese i porod mého vysněného robátka. Strach z porodu jsem neměla. Moje maminka na svět přivedla čtyři děti a já jsem porod chápala jako něco přirozeného a krásného. Mou představu o přirozenosti ovšem narušovaly historky z běžné porodní praxe v Čechách. Čím více jsem si porodní příběhy četla, tím jsem si byla jistější, že to takhle nechci. Nechci si z porodu odnášet trauma. Přála bych si, abych i přes prožitou bolest na zážitek vzpomínala v dobrém. Manžel chtěl být při tom a já jsem za jeho podporu byla ráda. Stále jsem však uvažovala o tom, že potřebuji i ženský princip, pochopení, zkušenost. No, a pak jsem při čtení jednoho krásného porodního příběhu narazila na doporučení na Moniku. A to bylo pro mě, Jeníka a naše miminko to největší štěstí!
Naše předporodní schůzky s Monikou probíhaly v úžasně milé atmosféře. Monika mi vše vysvětlila, zodpověděla veškeré otázky, a hlavně velmi citlivě rozehnala některé obavy, pramenící z mé osobní nejistoty. Byla mi skvělým průvodcem a psychologem v jednom. 12 Zhruba týden před porodem mi začaly silné a dost bolestivé kontrakce, z nichž se vyklubaly obyčejní poslíčci. A tak to šlo každý den až do porodu každou noc na několik hodin. Bylo to nesmírně vyčerpávající, snad ještě víc psychicky než fyzicky. Monika mi radila po telefonu v jakoukoli denní i noční hodinu. Nikdy z jejího hlasu nebyla znát únava. Měla v sobě všeobjímající klid, vlídnost a pochopení, které jsem ty poslední dny tolik potřebovala. Říkala mi, že mám „noční brigády“, že mám být ráda, jak mé tělo krásně pracuje, těšit se z toho a radostně to přijímat. Vše, co se děje, mi totiž v ten velký den bude k dobru. Pomáhala mi se sebepřijetím, uvolněním a naplňovala mě velkou důvěrou v sebe samou.
V předvečer porodu jsem si napustila teplou vanu a při svíčkách poslouchala hudbu. Tak nějak jsem tušila, že se to blíží. Celý následující den jsem cítila drobné kontrakce, které se okolo 22. hodiny večerní zpravidelnily. Když už vše mělo správný rytmus, volal Jeník Monice. Byl šťastný, že s ní může vše konzultovat. Nedal na sobě nic znát, ale tíha zodpovědnosti mu přeci jen dala zabrat. Díky Monice jsme věděli, že máme zůstat doma co nejdéle a užívat si intimitu vlastního prostředí. Takže do taxíku směr Neratovice (které mi také doporučila má dula a DÍKY za to!!!) jsem nastupovala s kontrakcemi po 3 minutách někdy okolo 2. hodiny ráno. Monika dobře věděla, že v Neratovicích se budou snažit vyhovět mým představám o zdravém a přirozeném porodu. Pamatuji si, jak ležím v obrovské rohové vaně v potemnělé místnosti a bere si mě bolest, když najednou slyším Jeníka šeptat: „Lásko, podívej, kdo tu je?“ a nade mnou se usmívala Monika. Bylo to jako by k té vaně přiletěl anděl a já vnitřně cítila, že to všechno zvládneme, že to prostě půjde…
Rodila jsem v několika polohách. Na zemi, na boku, na čtyřech. Monika i Jeník byli stále se mnou, drželi mě za ruce, Monika masírovala, polohovala mě a šeptala mi do ucha, abych pustila miminko dolů do pánve. Byla jsem jak v transu a představovala si, jak miminko sestupuje dolů. Cítila jsem, jak z Moničiných rukou proudí krásná energie. Nedokážu to správně popsat…ženská síla, zkušenost…cítila jsem teplo a obrovskou podporu, doprovázenou klidným Moničiným hlasem. Nikdy bych nevěřila, že něco takového zažiju…
Fanoušek se narodil v 6.23 ráno, tedy zhruba tři hodiny po příjezdu do porodnice. Vše proběhlo přirozeně, bez podpůrných prostředků, tlumičů bolesti či jiných vymožeností. Kdyby si můj chlapeček nedal ruku k hlavě, tak by to snad bylo i bez drobného nástřihu. Ten moment, když mi přistálo moje miminko na prsou, se nedá předat… Je to čirá láska. Její úplně nový rozměr. Stojí to za to. Monika byla u toho. Pomohla mi ještě, aby se Fany přisál. Od té doby krásně kojím a vše funguje, jak má. Také moje šestinedělí bylo nezvykle klidné a bez psychických výkyvů. Opomenu-li Fanouškovy prdíky, které k tomu prostě patří, probíhalo vše až v neobvyklé pohodě. Jsem přesvědčená, že jedním z faktorů mého dobrého rozpoložení, byl právě můj skvělý porod. Porodní asistentka v nemocnici se mě dokonce ještě večer přišla zeptat, zda jsem absolvovala kurzy hypnoporodu… Kdepak. na tom měla lví podíl Monika a její dar. Vzpomínám, že jsem seděla na posteli v Neratovicích a myslela na ni s neuvěřitelným obdivem a vděkem. Také proto jsem se s ní po porodu ještě setkala a probrala detaily. Ten den totiž zapomenout nechci, respektive nechceme. Byl nádherný.
Když pánbů dá a budu mít ještě miminko, přeji si mít Moniku zase u sebe. A na tom se naprosto shodnu i s mým manželem.
Moniko, jste skvělá, krásná bytost a máte velké poslání.
Děkujeme, že jste byla s námi.
Máša + Jenda + Fanoušek, Praha
Zpět na příběhy
Vzpomínky, které se nezapomínají...
Doprovod k porodu i celé provázení těhotenstvím přináší s sebou řadu situací. V širokém spektru nekonečných možností života. Myslím, že některé příběhy stojí za to napsat. Se svolením zúčastněných jsou tu i pro vás...Některé použité fotografie jsou ilustrační.