3. 12. 2013, na telefonu
17.December 2014
Dávno před tím, než jsem byla těhotná, jsem díky své tetě a kamarádce Iloně věděla, že mít dítě pro mě znamená vědomou přípravu bez zbytečného fňukání a plnou důvěru v sebe samu a vlastní cestu.
Když jsem zjistila, že s přítelem čekáme dítě, už jsme rozjeli spoustu dalších věcí a miminko přišlo tak nějak do rozjetého kolotoče. Bylo to krásné vědět, že už je tady. Cítila jsem se plná síly a moc jsme se těšili. Po prvotním kontaktu s klasickým přístupem našeho zdravotnictví k těhotenství jako k diagnóze, což mě naprosto vyděsilo, jsem si našla dobrou paní doktorku, která respektovala moje postoje a rozhodnutí. Nechala jsem se příjemně vést vlastní intuicí, s manželem jsme probírali co bylo třeba a následovala jsem knihu od Ingeborg.
Věděla jsem, že si chci najít k porodu doprovod takové osoby, se kterou si budeme rozumět a shodou různých okolností jsem se dostala až k Monice. Dodala mi důvěry v okamžicích nejistoty a vždy se mnou jednala otevřeně a upřímně. Když ji poté poznal i můj manžel, řekl, že se mu zdá jako „anděl“. Myslím, že to řekl přesně. Naše setkání byla vždy velmi příjemná.
S manželem jsme se rozhodli, že naše miminko, pokud vše dobře půjde, přivedu na svět v Neratovicích. Všechny kontroly byly v pořádku. Poslední informace od pana doktora z Neratovic - zatím nerodíte. Srandovní, to jsem přeci sama věděla. Vypočtený termín 5. 12. 2014 se blížil a já měla ještě hodně práce, poslední dny v listopadu jsem byla ještě v plném pracovním nasazení. V pondělí 2. 12. jsem byla v práci, byl to snad první den za celých 9 měsíců, kdy jsem se necítila dobře. Myslím, že jsem ani nepomyslela na to, že už se to blíží.
V úterý ráno okolo páté jsem se vzbudila a asi poprvé jsem pomyslela, že už je to možná tady. Čekala jsem do sedmé a poté zavolala Monice. Dohodli jsme se na dalším postupu. Dala jsem si sprchu, sbalila věci pro miminko, autosedačku a svou tašku (červenou osušku na miminko, červené víno, hroznový cukr, čokoládu, bavlněné tričko, kapesníky). Vůbec jsem neřešila čas, ocitla jsem se mimo časoprostor. Manžel byl v realitě a tak jsme se dobře doplňovali. V půl deváté už bylo jasné, že jedeme do Neratovic. Stahy se začali velmi zrychlovat. Rodila jsem první dítě, netušila jsem co je to silná a slabá kontrakce, pořád jsem jen myslela na to, co mi někdo řekl, kontrakce jsou jako vlny v moři… mezi kontrakcemi jsem nabírala energii a neměla jsem sílu na to se obléknout. Nakonec jsem se nějak sebrala, oblékla se a dokázala dojít do auta. Sedla jsem si dozadu a jediné co jsem ještě zvládla, bylo vzít telefon, který mi zvonil, byla to Monika.
Vydali jsme se na cestu z Podolí do Neratovic. Pro spoustu lidí pošetilost, pro nás jasná volba. Cestu si nepamatuji vůbec, celou dobu jsem mluvila s Monikou, pomáhala mi dýchat a provázela mě jako průvodkyně jak se patří. Hlavou se mi honila spousta myšlenek, pamatuji se, že jsem si říkala, že tohle přece několik hodin nevydržím. Někde na Argentinské mi praskla plodová voda, Monika stále uklidňovala moje obavy a pak řekla: „všechno je dobré Katko, ještě Vám neodtekla plodová voda“ a já na to musela říct: „ale ona mi právě odtekla“… a bylo to. Monika říkala, že se nic neděje, že se miminko už chce narodit a že to nestihneme, ať jí dám k telefonu manžela a pak to šlo ještě rychleji než předtím…Zastavení… Telefon na záchranku… Kontrola, zda se už není vidět hlavička… Já polosvlečená v našem autě… Jeden telefonuje se záchrankou a druhý s Monikou. Láďa mi říkal, že prý mu dispečerka ze záchranky říká: „ať žena už netelefonuje s tou dulou“, nepřípustné pomyslela jsem a říkala: „Moniky se nevzdám“. Dostala jsem strach, pamatuji se, že jsem pořád opakovala, že se bojím, že mám strach. Moniku jsem si přála mít u sebe, a mám ji na telefonu. Uklidňuje mne a provází každou další kontrakcí. Už slyším zvuk záchranky, Monika taky, říká, že to bude dobré. Když vidím nosítka, už si telefon s Monikou neobhájím. Je to poslední chvíle, kdy jako těhotná mluvím s Monikou. Nosítka, záchranka, samí cizí mladí muži, světla v záchrance, blikačky, smršť vjemů. Poznámky chlapců ze záchranky, že rodí poprvé, beru s humorem, vždyť já také. Na druhou kontrakci v záchrance je miminko s námi na světě, 10. 41. Zabalené do termofolie a deky mi ho podávají a prý „jak se jmenuje?“, no jak to můžu vědět, když nevím, jestli je to kluk nebo holka? Tak znovu, vybalení a už to víme, je to kluk. FRANTIŠEK. Prý je všechno v pořádku, František je v pořádku a já také. Jedeme do nemocnice a vzhledem k tomu, že jsme byli asi 200 m vzdušnou čarou od Bulovky, vezou nás tam. Jedu s Františkem v náručí a je to poslední chvíle, kdy jsme spolu na další dlouhé 2 hodiny. Po příjezdu do nemocnice si Františka přebírá oddělení neonatologie, mě vezou jinam na ošetření po porodu. Manžel někde parkuje, já mám na sobě jednu botu, jednu nohavici a nevím kde přesně je František, není tu Monika ani Láďa. Rozepisovat se o tom, co se tam dělo dál není nezbytně nutné, nebylo to nic příjemného.
Na Bulovce nakonec všechno dopadlo dobře, a to i přes řadu nepříjemných situací. Za společného pevného postoje, že jsme sami schopni se postarat o naše dítě, když já i František jsme v pořádku a za velké podpory Moniky jsme dokázali okolo páté hodiny odpoledne téhož dne odjet všichni tři domů. Posvátnost toho úterního večera, kdy jsme byli všichni tři spolu doma, zůstane navždy s námi.
Monice patří naše velké díky, navždy je součástí našeho života.
Mrzí mě, že mi to tak trvalo a až nyní po roce jsem se dostala k tomu náš příběh poslat.
Kateřina Kerlehová, Podolí
Zpět na příběhy
Vzpomínky, které se nezapomínají...
Doprovod k porodu i celé provázení těhotenstvím přináší s sebou řadu situací. V širokém spektru nekonečných možností života. Myslím, že některé příběhy stojí za to napsat. Se svolením zúčastněných jsou tu i pro vás...Některé použité fotografie jsou ilustrační.