Příchod Klárky
30.July 2011
Čekala jsem s prvním miminkem do svých 30 let, přestože žiji už delší dobu ve spokojeném vztahu. Chtěla jsem mít prostě jistotu, že jsem na něj připravená. Proto jsem taky byla nadšená, že to velmi rychle vyšlo, a od samého začátku jsem se na děťátko moc těšila, stejně jako všichni kolem mě. Byla jsem dost překvapená, když jsem se dozvěděla, že čekám dvojčátka. Do 15. týdne už jsem se s tou představou sžila natolik, že jsem byla šokovaná, když mi na ultrazvuku řekli, že tam vidí jen jedno dítě, holčičku. Přístup lékařů byl pro mě velmi nepříjemný, neprojevili ani špetku empatie, jako kdyby nešlo o živou bytost. Naštěstí jsem si našla dulu, která mi k tomu řekla, že možná byly dvě proto, že jsem si moc zasloužila být matkou, tak aby byla jistota, že to vyjde. A pak se spolu „domluvily“, které je lépe připravené přijít na svět, a to zůstalo. Dušička toho druhého se narodí někde jinde… Toto pojetí mě moc uklidnilo a potěšilo.
V tom, že chci rodit s dulou, jsem věděla už před otěhotněním. Vždycky jsem měla obavy z neznámého prostředí, neznámých lidí a situací. Kvůli dítěti mi připadalo důležité, abych se při porodu cítila co nejlépe. Proto jsem toužila po někom, kdo tam bude jen pro mě a kdo je zároveň zkušený. Váhala jsem spíš, co se týká přítomnosti mého manžela. Připadalo mi, že porod je ženská záležitost, vadí mi, že jsou dnes k doprovázení muži někdy tlačeni okolím proti své vůli. Nechala jsem to na jeho rozhodnutí, i on váhal, ale nakonec se rozhodl pro a prý toho nelituje.
Dulu paní Moniku jsem si vybrala na internetu, její prezentace mi byla velmi sympatická. A když jsem se s ní sešla, byla mi ještě mnohem sympatičtější. Takže bylo rozhodnuto. Doporučila mi rodit v Podolí, že je tam o maminky i miminka dobře postaráno. Na druhém setkání měsíc před porodem mi vysvětlila velmi podrobně, co mě pravděpodobně konkrétně v této porodnici čeká. To mě uklidnilo, protože jsem si mohla utvořit alespoň nějakou představu, i když porod se samozřejmě naplánovat nedá.
Hodně jsem studovala všelijakou literaturu a začala jsem chápat, jak důležitý pro celý život dítěte je přirozený porod (bez zbytečných zásahů). Moc jsem si přála, abych takový prožila a má dcera získala co nejlepší start do života bez zbytečných traumat. Nejsem žádný fanatický alternativec, jen mi připadá dobré využít to, na co jsou lidi odjakživa „naprogramovaní“. Ráda se nechám okouzlit něčím, co by mělo být úplně normální, ale na co jsme nějak pozapomněli. Zároveň ráda využiji vymožeností lékařské péče, je-li to opravdu potřeba, proto jsem také neuvažovala o domácím porodu.
Dvakrát to vypadalo, že moje představy nevyjdou. Poprvé mě vyděsila moje gynekoložka, která tvrdila, že kvůli laserové operaci oka budu asi muset na císařský řez. To se ukázalo jako falešný poplach. Podruhé mi naměřili ve 38. týdnu špatné hodnoty průtoku pupečníkové krve a lékař prohlásil, že moje placenta je starší, než by měla být. Poslal mě ještě na ultrazvuk s tím, že se rozhodne, zda není potřeba porod uměle vyvolat. Naštěstí ani k tomu nedošlo a vesele jsme s mojí holčičkou směřovaly k vypočtenému termínu.
Termín měl být 14. 7. , jako učitelku francouzštiny mě pobavilo, že se jedná o francouzský státní svátek. Dva dny předtím mi v porodnici řekli, že to na brzký porod ještě nevypadá. To se mi moc nezdálo, měla jsem pocit, že se určitě blíží. A skutečně, v noci ze 12. na 13. 7. jsem se vzbudila tím, že mi odešla hlenová zátka a začaly kontrakce po půl hodině. Říkala jsem si, super, něco se děje, ale myslela jsem si, že jsou to ty slavné poslíčky, které jsem do té doby ještě nezažila. Tak jsem spala dál. Ale kontrakce pokračovaly po čtvrt hodině a k ránu stále pravidelně po deseti minutách. V teplé vaně neustupovaly, spíš naopak. Usoudila jsem tedy, že se doopravdy něco děje, a volala jsem dule. Ta mi řekla, ať jsem v klidu, že si myslí, že navečer nejspíš pojedeme do porodnice. Byla jsem tedy v klidu, polehávala, dávala si koupel, četla a jednou za deset minut se věnovala svojí bolesti. Ta nepřidávala na intenzitě, ale ani neubírala, mezitím jsem si na ní skoro zvykla. V sedm hodin večer začaly být kontrakce po 5 minutách, i když jejich intenzita se nezvyšovala. Volala jsem opět dulu, která mi řekla, ať počkám, že by měly stahy být patrné nejen v podbřišku, ale v celém břiše. To jsem zatím necítila, jen mi hodně vystřelovaly do bederní páteře. Dula mi říkala, že jestli chci, můžu jet do porodnice, natočí mi tam monitor, budu klidnější, že se miminku daří dobře, ale abych nebyla zklamaná, když mě pošlou zase zpátky. To jsem si nepřála, proto jsem se rozhodla ještě zůstat doma. Bez duly bych byla v porodnici už dávno. Můj manžel chodil půl dne nervózně po bytě jako tygr v kleci, nemohl nic dělat, na nic se soustředit, jen čekat, to asi pro něj nebylo vůbec snadné. Možná to měl paradoxně těžší než já. Pak začala strašná bouřka, říkali jsme si, že v tomhle stejně nikam nemůžeme. Chvílemi jsme dokonce neměli ani signál na mobilu.
Když bouřka přešla, vyrazili jsme. Cesta proběhla nad očekávání hladce, vzhledem k pozdní hodině nebyl žádný provoz. Na příjmu v porodnici mě vyzpovídali ohledně podstatných věcí, bez kterých se nedá rodit, jako je např. mé nejvyšší dosažené vzdělání nebo datum svatby. Kroutila jsem se na monitoru a dost mě bolela záda. Pak jsem čekala na chodbě, než seženou lékařku, aby mě prohlídla. Nebyl tam žádný kyslík a už jsem moc nevěděla, jestli sedět, stát, klečet, nebo co dělat. Lékařka zjistila, že mám „branečku otevřenou na dva prsty“ a že mě tedy přijmou a můžu jít na porodní sál. Ten byl velmi hezky zařízen, připadala jsem si jako v hotelovém pokoji. Odevzdala jsem porodní přání, a tím jsem se stala lehce podezřelým alternativním individuem, přesně to, co jsem si nepřála. Přítomnost duly bohužel také některé porodní asistentky zjevně pokládají za konkurenci místo za pomoc. Po klystýru, který jsem oproti očekávání asistentky alternativně neodmítla, se mi kontrakce rozjely nevídanou silou. Hlavně mezi nimi nebyly téměř žádné přestávky. Dula Monika byla na cestě, ale ještě nestihla dorazit. Propadla jsem panice, když jsem si představila, že to bude pokračovat s takovou intenzitou a ještě strašně dlouho. Nevěděla jsem, jak mám dýchat, sice jsem o tom četla a slyšela, ale praxe je něco jiného. Rozhodla jsem se proti původnímu přesvědčení zažebrat o epidurál.
Naštěstí dorazila dula a od toho okamžiku se mi udělalo nepoměrně lépe. Prodýchávala se mnou kontrakce, uklidňovala mě, že všechno je tak, jak má být. Vyšetření navíc ukázalo, že jsem otevřená na 6 cm, to mi dodalo optimismu. Všechno pokračovalo dost rychle – zpočátku jsme si ještě mezi stahy s dulou a manželem povídali a dokonce žertovali. Pak mě porodní asistentka připojila na monitor a položila na záda, na žerty už nebylo pomyšlení. Za chvíli mě přesunula na bok, v té poloze mě pekelně bolela záda. Manžel mi přidržoval nahřátý polštářek s rašelinou. Byla jsem otevřená na 9 cm, praskla mi plodová voda a začala jsem cítit tlak na konečník. Brzo mě porodní asistentka dovolila tlačit – věděla jsem, že všechno brzo skončí, dost jsem se na to těšila. Několikrát jsem zatlačila a uviděla hlavičku, přišla mi hrozně pomačkaná. 3 hodiny po příchodu na porodní sál se jí podařilo porodit bez nástřihu hráze, díky porodní asistentce a možná i díky předchozímu cvičení s balonkem epino. Ramínka a zbytek těla prošla hlaďoučce, byl to docela příjemný pocit. Dula mi zašeptala: „Tak to byl přirozený porod!“
A pak už mi jí přiložily na bříško, byla to Klárka, 3480 g, 50 cm, byla krásná a už vůbec nevypadala pomačkaně. Po odběru pupečníkové krve, kterou jsem chtěla darovat, nás manžel oddělil přestřižením pupečníku. Za chvíli vyšla ven placenta a přišel lékař kvůli šití. Bylo to velmi nepříjemné, o nějakém uvolnění nemohlo být řeči, asi se mu se mnou nepracovalo moc dobře. Prý to nebylo rozsáhlé, každopádně mě to stačilo. Dětská lékařka přišla mezitím vyšetřit malou, manžel byl stále s ní. Pak si udělal pár snímků mobilem, museli mu to připomenout, byl dost rozrušený a unavený. Následující 2 hodiny jsme strávili na sále s miminkem, manželem a dulou. Dula mi přiložila malou k prsu, Klárka vypadala moc spokojeně. Dostali jsme dokonce snídani na tácu, jak v nějakém hotelu. Cítila jsem obrovskou únavu, tak velkou, že přebila i veškeré mateřské city. Chtěla jsem hlavně spát.
Tři dny v porodnici byly náročné, jako by mi vyměnili tělo a půjčili dítě! Pořád jsem nemohla věřit, že je moje a že si ho vezmu i domů a budeme s ním napořád. Všichni se k nám ale naštěstí v Podolí chovali velmi hezky. Teprve když jsem se vrátili domů a trochu si tam na sebe zvykli, začala jsem si ten zázrak doopravdy užívat. Teď je pro mě naše dcera tím nejdůležitějším a nejkrásnějším na celém světě!
Radka Singrová, Praha
Zpět na příběhy
Vzpomínky, které se nezapomínají...
Doprovod k porodu i celé provázení těhotenstvím přináší s sebou řadu situací. V širokém spektru nekonečných možností života. Myslím, že některé příběhy stojí za to napsat. Se svolením zúčastněných jsou tu i pro vás...Některé použité fotografie jsou ilustrační.