Dobrej deal
18.March 2023
Když mě Monika požádala, abych sepsala myšlenky z porodu, jestli se mi tedy bude chtít, tak mě to potěšilo. Někde vnitřně jsem si říkala, že bych něco mohla předat, ale po porodu bylo tolik zážitků, emocí, nových věcí atd., že jsem nejdřív musela vnitřně dospět k tomu bodu něco napsat a hlavně uchopit, co a jak to napsat.
Návrh od Moniky byl, zda bych nenapsala svůj příběh, nebo třeba jen myšlenky. Hned jsem si řekla, příběh je jasný, protože pointou / závěrem příběhu je moje úžasná dcerka, ale když jsem si v hlavě říkala, jak to napíšu, zjistila jsem, že nemůžu vybrat jednu věc, protože bez těch ostatních částí to není ten příběh a sepsat všechny, to zase nejde. Je to takové jemné puzzle, slovy nepolapitelné, a tak jsem si řekla, že sepsat nějakou myšlenku bude akorát. Jednu z takových myšlenek nazývám „dobrej deal“.
K těhotenství a k přípravě k porodu jsem přistupovala intuitivně. Celkem se mi dařilo naladit se na svoji notu a té se držet. Neznamená to ale, že vše bylo lehké. Těhotenství mě „odbouralo“ hned v prvních týdnech natolik, že jsem netušila, kde jsem, kdo jsem a nechápala jsem. Tak těžké těhotenství, jaké jsem měla, má prý cca 10 % žen, fakt jsem si to vybrala. Kdybych tohle nezažila, nevěřila bych, co hormony dokážou, ale díky tomu jsem naopak věděla, že takové ty běžné strachy, např. zda nebude porod moc bolet atd. jsem mohla hodit za hlavu, protože jsem mohla věřit tomu, že hormony pomůžou, případně, že tělo ví, co dělá, stačí mu věřit. Porod bolel a hodně, ale hormony opravdu pomohly a tělo vědělo, co dělá. Takže to byla pravda. Co ale bylo důležité, byla hlava a držet se té své noty a pohody, kterou jsem našla a tu rozvíjet.
Potřebovala jsem ale někoho, kdo by mi s tím pomohl, vnímala jsem, že sama to nedám, potřebuji podporu a věnovat se svému novému stavu, okolí nechci nic vysvětlovat. Někoho, kdo by podpořil mé myšlenky a ten křehký prostor, který se otevíral. Někoho, kdo by mě spíše psychicky podpořil, že to, co prožívám je v pořádku, že ta cesta vede k cíli. Pokud bych z té cesty sešla a já se hledala, tak by mi pomohl se najít, a hlavně, po všech historkách, jak to v porodnicích chodí, věděl má přání a dokázal udržet tu vstřícnou a bezpečnou atmosféru taktéž během porodu. Já věděla, že nebudu při porodu moc komunikativní, takže jsme potřebovala takovou prodlouženou ruku. Navíc jsem chtěla, a z lékařského pohledu i musela, rodit ve větší porodnici, takže role tohoto člověka byla zásadní. A tak jsem přišla na myšlenku duly, začala hledat na internetu a našla Moniku. Intuice je asi opravdu mocná, protože Monika je naprosto báječná a měla naprosto nezastupitelnou roli v celém devítiměsíčním humbuk období, no a o samotném porodu ani nemluvě. Z počátku mi stačilo vědět, že jsem si dulu zajistila a čekala na další vývoj. Mezitím jsem si našla dvě knížky, které mě oslovily, zároveň mi byly doporučené kamarádkou a Monika, především tu jednu, také doporučovala. A tak jsem si ve chvílích, kdy mi bylo o něco lépe, četla.
Jednalo se o knížku „Zdravé těhotenství přirozený porod“ od Ingeborg Stadelmanna. Je to tedy děsná bichle, ale mě bavilo si ji číst. Mě ta kniha nesmírně uklidňovala a pomáhala mi v tom mém nastavení. Co mě zaujalo, to jsem vyprávěla manželovi, tím ho vlastně zapojila do těhotenství, něco jsem si nechala pro sebe, něco málo si zapamatovala a většinu zapomněla. Ale především, jak jsem psala, čtení této knihy mě uklidňovalo. Díky ní jsem přišla na pár věcí, které byly pro mě uklidňující. Zároveň je nutné dodat, že každý, kdo by si tu knihu četl, tak by v ní našel zase své myšlenky.
Jedna z těch mých podpůrných byla ta, že se mi ukázala představa, jak asi tělo bude rodit. Protože zpívám a moje tělo je můj nástroj, tak to funguje tak, že jak naladím tělo, tak zpívám. Při zpěvu je potřeba se dobře opřít o své tělo, umět poslat hlas ven a mnoho lidí si to asi neumí představit, ale je potřeba pracovat i se spodkem těla. To z vás pak lítají tóny, když se to povede!!!!
no a takhle jsem si to nějak představila, práci s tělem, se správnou oporou a ono to půjde. Ne nadarmo se píše, že vokalizace při porodu pomáhá.Další věc, která mě tam zaujala, asi i proto, že „ranní“ nevolnosti u mě byly na denním pořádku nejen ráno, tak byl fakt, že při kontrakcích při porodu se někdy vrací zvracení. Není to asi hezká představa, ale tělo si pomáhá k porodu a vlastně je to dobře. Sice vy se necítíte nic moc a asi si říkáte, no ještě tohle k tomu všemu, ale když si uvědomíte, jak se tělo uvolňuje a svírá, tak si prostě pomáhá. Během svého těhotenství jsem byla v nemocnici, naštěstí jen jeden den na pozorování, a vedle mě na pokoji byla už rodící žena. Byl u ní manžel, už evidentně čekali, až ji odvezou na sál, no a ona začala při kontrakcích zvracet. A já si v duchu říkala, to je dobře, to Ti pomáhá. Musí to být šílený pocit, ale já měla radost, protože tělo vědělo, co dělá. Nic jsem paní neřekla, v takové chvíli si myslím, že není žádoucí do jejího prostoru zasahovat, také bych si to nepřála. Za druhé jsem měla své důvody, proč jsem ležela v nemocnici, takže jsem se starala o to, abych dostatečně odpočívala. Po nějaké době odjela na sál a já měla upřímnou radost.
Obě myšlenky jsem s Monikou prošla a v rámci přátelského povídání se mi dostalo obrovské podpory. Chtěla jsem ale Monice říct ještě jednu myšlenku / zásadní věc, na kterou jsem v knížce narazila a kterou jsem potřebovala probrat. Ještě teď, když to píšu, tak se trochu třesu, je mi zima, trochu úzko, ale to jen proto, že k těžkým věcem se těžko vrací. Jinak už mi je dobře. I taková témata ta knížka otevřela a je to dobře, protože se na ně můžete připravit, u porodu už nebude čas. A navíc, když se na ně připravíte, myslím, že máte šanci, že se při porodu ani nedostaví.
Šlo mi to těžko, ale věděla jsem, že to potřebuji Monice říct, aby někdo u porodu věděl, co se stalo a mohl v případě potřeby trochu korigovat dění, udržet co nejdéle tu správnou a bezpečnou porodní atmosféru, kde se cítím dobře. Aby to celé nebylo na mě, věděla jsem, že na to nebudu mít energii, já budu rodit. Někoho, kdo by případně personálu vysvětlil, že teď potřebuji čas pro sebe, trochu to zpracovat, tak abych ho měla, pokud to průběh porodu dovolí. A zároveň někoho, kdo porody zná a ví, co si může dovolit. Opět, zcela nezastupitelná role duly. A tak ze mě vypadlo, že při čtení kapitoly, která se zabývala masáží hráze je mi prostě blbě, několikrát jsem zavřela knížku, že tohle nedám. Přijde mi to nechutný, celá se třesu, nedýchám a jsem ztuhlá. Najednou celé tělo ztuhne a je mi jasné, že tohle u porodu nepotřebuji. Na otázku, zda vím, z čeho to mám, jsem odpověděla, že vím. Zažila jsem násilné jednání v intimním prostředí. Svůj výrok jsem korigovala, že se nejedná o znásilnění, ale zneužití. Proto pro mě nebyl problém přijmout samotný fakt rození a přítomnost lékaře, pokud se věnuje porodu, ale narušení bezpečného intimního prostoru, to by byl průšvih. Tedy stačí, aby porodní asistentka bez mého svolení mi nějak ulevila (v dobré víře, všichni máme zajeté automatismy v práci) a může být problém. Ta masáž hráze je hnusná, protože masáž je něco, co Vás má uvolnit a zrelaxovat, ale je to intimní záležitost, a to mi prostě dohromady někdy nejde. A pokud by přišlo zčistajasna, z důvodu nějaké „prkotiny“, něco podobného při porodu, podobný pocit, tak to má opačnou reakci. Monika se mě zeptala, zda zažívám flashbacky a já jsem přitakala. Ale už jen opravdu málo, skoro ne. Blbý je, že prostě ne vždy víte, co Vám tu situaci přivodí. U mě se může jednat jen o špatný pocit z člověka, blbou větu v nevhodný okamžik, pokud má za následek narušení mé intimity, nečekaný prudší pohyb, ale především spojení intimity a toho náhlého šoku, to bylo asi to nejtěžší pro mě. A pokud jsem mívala flashback, tak se tělo zachovalo tak, jak si to pamatovalo. Ztuhlo, nemohla jsem dýchat, bylo mi úzko, koukala jsem jakoby skrz, vlastně jsem nic neviděla, skelný oči. Když na to teď vzpomínám, tečou mi slzy, ale už úlevné, tenkrát nevím, jestli mi tekly, prostě okolí jsem nevnímala. V hlavě prázdno, zároveň se snažíte zpracovat, co se děje, ale nedává Vám to smysl. A pak přijdou ty dlouhé roky, kdy to nejdříve popíráte, pak máte v hlavě, jak říká moje kamarádka „pračku“, kdy si omíláte celou situaci v hlavě stále dokola a doufáte, že na něco přijdete. Těch dialogů v hlavě sama se sebou, toho hledání, jak to dostat z hlavy, než jsem přijala, co se stalo, než jsem s tím začala pracovat. I přes mnoho let terapie, než překonáte ten stud a svěříte se, no nic moc. Když jsem si po letech uvědomila, že podvědomě hledám i v situacích, kdy to není potřeba, kdy danému muži důvěřuji, únikovou cestu. Je to hrozně vyčerpávající. Asi se to těžko vysvětluje, ale prostě nejste ve své kůži.
Tak jsme si tak kostrbatě povídaly s Monikou, respektovala, co unesu, co ne a já z terapie už zase věděla, co unesu, co ne. Dostaly jsme se k tomu, že se může stát, že buď ztuhnu, nebo budu brečet, ale že teď už to je často i ulevující pláč, že to špatné jde pryč. Anebo se také může stát, že si na nic takového ani nevzpomenu a že já si dokonce myslím, že se nic nenastane. Většinu svého života už jsem v bezpečí a baví mě to, jen holt někdy se může stát, no… Například, když se na předporodním kurzu probírala masáž hráze, nebo polohy pro porod, to jsem byla šťastná, že tam je manžel se mnou. Ten mě objal, já se myšlenkově odpojila a nějak to přežila, ale nic se nerozjelo. Prostě jsou situace, kdy to není ono, i když pro ostatní mohou vypadat nevinně.
Padla myšlenka, abych to napsala do porodního přání, no to mě neoslovilo, nepotřebuji to někam psát, kde si to kdokoli z personálu přečte a stejnak neví, co to znamená. Tak jsem přijala Moniky návrh, že můžu do přání napsat, že jsem někdy citlivější a potřebuji jasnější komunikaci, že někdy potřebuji čas na zpracování, něco v tom smyslu. To mi přišlo jako schůdné řešení. Dám informaci a nemusím říkat všechno. Zároveň mi Monika řekla jednu pro mě zcela zásadní věc. Porod má takovou sílu, že takové zážitky mohou odejít. To se mi velice líbilo a oslovilo, vůbec mě taková věc nenapadla a já si řekla, že to je krásný, že tohle bych si přála. A nechala jsem své přání, ať ve mně zraje 😊.
Porod jsem si přála spontánní, přirozený, bez nějakých rutinních zásahů, tedy ideálně bez epiduralu, bez nástřihu hráze, bez protržení vaku a tak podobně. Porod byl dlouhý, bolestivý, náročný, nebyl bez komplikací, tým, který jsem měla byl suprový, na nějaké šílené zážitky jsem si ani nevzpomněla, byla jsem dobře připravená. Porodila jsem přirozeně a tak, jak jsem si přála, protože žádný zásah nepovažuji za rutinní, mám nastřiženou hráz a já jsem s tím v pohodě.
V šestinedělí mě navštívila Monika, řekly jsme si pár slov, myšlenek. Tato návštěva byla pro mě ohromně důležitá pro uzavření tématu „porod“, je to takové přirozené a vlastně důležité. A já jsem v jeden moment Monice řekla, že vím, že to špatné odešlo. A že pokud z toho všeho, co jsem si zažila, je výstupem, že mám jenom nastřiženou hráz, tak je to „dobrej deal“.
Petra, Praha
Zpět na příběhy
Vzpomínky, které se nezapomínají...
Doprovod k porodu i celé provázení těhotenstvím přináší s sebou řadu situací. V širokém spektru nekonečných možností života. Myslím, že některé příběhy stojí za to napsat. Se svolením zúčastněných jsou tu i pro vás...Některé použité fotografie jsou ilustrační.