Olínkův příchod
09.October 2012
S manželem se známe již od vysoké a tak jsme náš dlouholetý vztah zpečetili pravou moravskou svatbou. Také jsme moc dobře věděli, že život bez dětí je nám cizí. Pár měsíců po svatbě jsme usoudili, že je správný čas. Snaha přinesla velmi brzy radostnou zprávu, že jsme „v tom“. Měli jsme velikánskou radost a stále tomu nemohli uvěřit.
Rozhodli jsme se, že do prvního screeningu nikomu nic neřekneme, aby jsme nebyli zklamaní. Mě bylo špatně, byla jsem unavená a nemohla jsem to nikomu říci. Což byla dosti zvláštní situace a to hlavně v práci. Jelikož jsem měla velmi psychicky i časově náročnou pracovní pozici, dalo se to zvládat stylem – ráno do práce, v rychlosti oběd, práce do pozdního odpoledne, večer hned do postele, prospané víkendy. Jak se nám pak ulevilo, když nám screening vyšel dobře. Všem jsme to mohli oznámit. Naše veliká rodina byla nadšená. V práci to také přijali celkem dobře.
Díky mé workoholické povaze a sledu několika velmi vypjatých a stresových situací, jsem občas zapomínala, že čekáme našeho chlapečka. V 21.týdnu mě chytly křeče do břicha a jeli jsme do nemocnice. Nechali si mě tam pár dní, jelikož jsme měla kontrakce a hrozil potrat. V tu chvíli jsem si uvědomila, že jsem mohla ublížit našemu dítku. Dosti jsem to obrečela, ale zároveň jsem ho prosila, že budu hodná a už ho nebudu vystavovat stresu. Ze dne na den jsem skončila v práci a byla na rizikovém těhotenství. V práci to taky beze mě zvládli, ale taky jsem si to představovala jinak, ten můj odchod. Dnes děkuji malému, že on byl z nás ten rozumnější a vyslal signál, že buď on anebo práce.
Několik týdnů trvalo, než jsem se z toho všeho vyspala. A pak už jsem si užívala pocitu, že budeme rodinou. Šila jsem, mluvila k malému, četla knížky o těhotenství. Moc mě zaujala myšlenka rodit s dulou. S kamarádkami, které mají děti, jsme o tom hovořili. Dostala jsem doporučení na dulu Moniku. Oslovila jsem ji a sešli jsme se, aby jsme se seznámili. Při osobním setkání jsem hned věděla, že Monika je ten správný člověk. Tryskala z ní krásná pozitivní energie, její slova hladila. Dohodli jsme se, že se ještě potkáme s mým manželem. Čtyři týdny před porodem jsme se setkali i s mužem a doladili detaily. Jelikož manžel nechtěl být u porodu, velmi uvítal roli Moniky, protože se o mne nemusel bát.
První stanovený termín porodu se nic nedělo. Všichni začali psát, kdy se teda narodí. Což mě už začalo dosti štvát, jelikož byl pořád čas. Druhý termín byl ani ne za týden na to, v pátek na sv. Václava. Ve středu mi postupně začala odcházet hlenová zátka. Byla to jasná známka. Ve čtvrtek večer už pomalu začaly kontrakce po hodině. Po půlnoci už začaly být častější. Dala jsem si vanu a prodýchávala kontrakce. Napsala jsem Monice, že už bude čas. Když byly kontrakce po 5 min., rozhodly jsme se jet do porodnice v Neratovicích. Bylo kolem půl šesté ráno, když jsme dojeli na místo. Manžel čekal na chodbě a pak odjel domů. Monika už byla na cestě a já šla dovnitř. Natočili monitor, udělali kontrolu. Otevřená na jeden centimetr. Trošku mě to překvapilo, ale připravovala jsem se na to psychicky. Díky vyptávání na příjmu se mi kontrakce skoro zastavily. Naštěstí už tam byla Monika a věřili jsme, že pozastavení kontrakcí je jenom přechodná změna.
Navrhla mi vanu pro uvolnění. Zhasla světla, rozsvítila svíčky, přidala olej do koupele. A za nějakou chvilku se kontrakce zase pravidelně rozjely. Monika mi masírovala kříž při kontrakcích, bylo to příjemné. Postupně se kontrakce zrychlovaly. Ve správný čas jsme požádaly o klizma. Myslím, že to byla pro mě asi nejhorší část rození. Kontrakce zintenzivněly a já jsem se musela v mysli nastavit na jiný druh bolesti. Díky podpoře duly jsem to překlenula. Po hodině se natočil monitor a mě praskla plodová voda. To jsem byla šťastná, že se nebudeme muset bavit o jakémkoliv zásahu. A šlo se na porodní sál. Čas ubíhal mílovými kroky, ani jsem nevěděla kolik je hodin. Na míči jsme natočili další monitor. Vše začalo být velmi intenzivní. Rodila nás porodní asistentka Pavla Ptáčková. Krásně se s Monikou doplňovali a podporovali mě. V jedenáct hodin už jsem byla otevřená a mohla začít tlačit. Šlo to pomalu, ale jistě. Přiznávám, zachvátila mě panika. Podpora duly a porodní asistentky mě nakopla. Přes drobná poranění mě, díky péči porodní asistentky, nemuseli nastřihnout a to moc oceňuji. Ve finále jsem musela hodně naštvat, párkrát zatlačit a byl na světě akorát před obědem. Položili mi ho na břicho.
A tak se narodil náš malý synek Olínek. Zdravý chlapík. Nezapomenutelný pocit úlevy, překrásný pohled z očí do očí našemu synkovi. Stále tomu nemohu uvěřit, i když už jsme zpátky doma, že jsme rodina a máme takové krásné dítko.
V nemocnici jsme začali s kojením, sestřičky byly hodně vstřícné a pomáhaly. Upřímně řečeno jsme z toho byli zmatení jak já tak malý. S kloboučkem nebo bez? Prsa nalitá k prasknutí a hladový křičící Olínek, byl to boj. Doma jsme pro klid všech kojili s kloboučkem asi dva dny. Ne, že bych měla nevhodné bradavky, aby jsme museli kojit s kloboučkem, ale nějak nám to všechno nešlo narafičit. Poprosila jsem tedy Moniku o návštěvu a radu při kojení. Poradila, jak si kolem sebe vyskládat polštáře, aby to bylo pohodlné pro nás oba, jak nařasit prso, aby si ho malinký mohl chytnout bez kloubočku. Chviličku se Olínek díval, co je to za novinku, pak už se ale nepustil. Světe div se, klobouček je od té doby v šupleti a my vesele kojíme v leže, v sedě, na fotbalistu.
Moc děkuji, Moniko, za starost, rady, podporu při porodu. Mohla jsem se plně věnovat rození a cítit vše naplno. Cítím se teď jako plnohodnotná žena.
Říjen 2012, Zuzka, Praha
Zpět na příběhy
Vzpomínky, které se nezapomínají...
Doprovod k porodu i celé provázení těhotenstvím přináší s sebou řadu situací. V širokém spektru nekonečných možností života. Myslím, že některé příběhy stojí za to napsat. Se svolením zúčastněných jsou tu i pro vás...Některé použité fotografie jsou ilustrační.