Adélka
23.October 2013
S velkou radostí, kterou pro měla znamenalo vědomí, že čekám miminko, se postupně objevovala i potřeba a snaha zajistit si, aby mohl porod proběhnout co nejpřirozeněji a v co nejpříjemnějším prostředí. Zabývám se psychoterapií a nejen proto vím, jak je porod a doba těsně po porodu nesmírně důležitá pro pocit dítěte, že je zde na Zemi správně, že sem patří, že je láskyplně přivítáno a přijato. Tyto momenty ve velké míře formují další duševní vývoj dítěte, jeho vnímání a hodnocení světa a sebe v něm. Zároveň jsem se chtěla vyvarovat toho, že si já z porodu odnesu nějaké trauma, potažmo třeba i horší navázání vztahu k miminku. Zkrátka jsem věděla, že chci udělat předem možné maximum proto, aby porod alespoň po té psychické stránce mohl proběhnout co možná nejlépe. Tělesná stránka porodu se dopředu ovlivnit příliš nedá, ale i na ní má jistě psychická vyrovnanost velký vliv.
Nevěděla jsem však vůbec, jak to v porodnicích chodí, v jaké porodnici mi umožní být co nejpřirozenější, zda si můžu předem vybrat porodní asistentku, jak kde vypadá následná péče, apod. Takže jsem strávila celkem hodně času zjišťováním informací o porodnicích, což byla fuška, ale aspoň jsem postupně pronikala do tajů českého porodnictví. (O domácím porodu jsem neuvažovala, a přestože jsou některé jeho přednosti nesporné, ani v budoucnu bych ho nezvolila.)
Nakonec jsem vybrala Podolí, z pražských porodnic se mi líbilo nejvíc, hlavně proto, že si tam člověk může vybrat, v jaké poloze bude rodit a taky, že u porodu můžou být 2 lidé – tedy v mém případě partner Jakub a dula. Měla jsem docela vážně v hledáčku i Hořovice, ale dojezdová vzdálenost byla z Prahy příliš velká (když si zpětně uvědomím, jak rychle mi začaly silné kontrakce, byla bych se v autě dost trápila).
Ovšem stále jsem dobře nevěděla, jak si zajistit tu psychickou pohodu, resp. to, aby mi do průběhu porodu nikdo moc nezasahoval a nerušil tak ty přirozené pochody, kterými nás příroda vybavila. Vlastně jsem měla docela velkou obavu z toho, že mě bude někdo z personálu porodnice u porodu rušit, otravovat, přemlouvat k tomu, abych si nechala porod nějak urychlit, že mě bude strašit různými špatnými scénáři, apod. Člověk se přeci jen neubrání různým ošklivým příběhům a vzpomínkám příbuzných, známých a jejich známých… To byl můj největší, ale asi jediný strach. Z bolesti jsem ani strach neměla, věřila jsem, že když se budu moci úplně uvolnit, že mi mé tělo samo pomůže mými přirozenými „oblbováky“.
S mým partnerem Jakubem jsme věděli, že u porodu budeme spolu, Jakub byl plně připravený mi pomáhat, podporovat mě, být tam pro mě a já jsem za to byla opravdu ráda. Jen jsem tak nějak pořád cítila, že tam potřebuju ještě i někoho, kdo ví, jak porod probíhá, kdo bude vědět a respektovat moje přání rodit co nejpřirozeněji, kdo bude tam v té pro mě „nebezpečné zdravotnické džungli“ na naší straně a hlavně taky koho budu znát dopředu. Porodní asistentku si člověk předem alespoň v Podolí vybrat nemůže a tak jsem začala uvažovat o dule. Sama jsem si nebyla jistá, jaký přínos může její přítomnost u porodu mít, co vlastně může nabídnout, když není zdravotník. Navíc Jakuba se trochu dotklo, že mi nestačí, aby tam byl on.
Pak se ovšem stalo to, že Jakub šel na přednášku Muž u porodu, která proběhla v rámci Týdne respektu k porodu, kde právě mluvila dula Monika a její manžel. Jakub přišel domů a hned vyprávěl, jak na něj tahle paní moc dobře zapůsobila, jak realisticky mluvila o porodu, jak je sympatická, příjemná, atd. Samé superlativy. A jestli tedy chceme dulu, tak bychom měli Moniku oslovit. Měla jsem opravdu radost! Sešli jsme se a já jsem po chvilce nabyla stejného dojmu jako on. Nejvíc se mi líbilo, jak mluvila upřímně a realisticky, bez nějakých příkras. Nabádala nás, abychom byli k sobě pravdiví, abychom si, hlavně tedy já, byli jisti, že chceme porod takhle přirozeně, bez nějakých farmak, zároveň že když by to tak nakonec nebylo, že to není žádná prohra, že si nemáme nastavovat nějaké limity, kterých musíme dosáhnout. Že nejdůležitější je se u porodu uvolnit, nesnažit se ho nějak ovládat a racionálně zpracovávat, ale naopak se poddat přirozeným tělesným i psychických pochodům. Ale upozorňovala, že toto poddání se může být pro někoho problém a nemusí se povést. Neodcházela jsem tedy ze schůzky s pocitem, že porod bude hračka, ale věděla jsem, že Monika ví, co říká a rozumí své práci dobře. Sešli jsme se pak ještě jednou, abychom si ujasnili moje porodní přání, které jsem si pak s sebou vytištěné vzala k porodu.
Docela dlouho jsem přenášela a v porodnici už mě strašili s umělým vyvoláváním porodu. Byla jsem z toho opravdu hodně špatná, nervózní, naštvaná na lékaře, vystrašená a napjatá - přesně to, co by člověk před porodem zažívat neměl. Věděla jsem, že mi tento zásah rozbije možnost porodit přirozeně. Byl to opravdu strašák a uvažovala jsem o tom, že na vyvolání nepůjdu. Volala jsem si s Monikou, která přesně věděla, jak se cítím a opravdu hodně mě podpořila a pomohla. To je právě skvělé, že má takovou zkušenost a empatii, že vždy dobře věděla, jak se právě cítím a co potřebuju.
Měla jsem termín uprostřed léta, kdy nás trápily ohromné pařáky, bylo ke 40 stupňům a všichni se koupali ve vlastní šťávě. Naše miminko si prostě počkalo, až vedra přejdou. Trvalo mu to o 10 dní déle, než bylo vypočteno. Musím ještě dodat, že mi k popostrčení porodu pomohla akupresura u paní Moniky Nyklíčkové.
Adélka – tedy naše miminko – nás nechala krásně se vyspat do sobotního rána, kdy mi začaly mírné stahy. Šla jsem tedy do sprchy, kde jsem po půl hodině sprchování nabyla dojmu, že se asi už jedná o porod. Stahy byly mírné, ale pravidelné a přicházely už tak po 3 minutách. Vzbudila jsem Jakuba a říkala, že už tedy asi jedem. On tomu moc nevěřil, protože čekal nějaké mnohem větší projevy, což já taky. Trochu jsme si mysleli, že nás z porodnice vrátí zase domu, že je to jen planý poplach. Ještě jsme se stihli trochu nasnídat a vyrazili jsme. Už ale v autě začaly stahy sílit a když jsme po 20 minutách přijely do porodnice, poslali mě hned na sál. Byla jsem tak ráda, že nemusím na umělé vyvolání! A děkovala jsem miminku, že to stihlo. Kontrakce poměrně rychle zesilovaly. Na telefonu jsem byla s Monikou, která mě nabádala, jak mám dýchat. Mezitím jsme probraly s přidělenou porodní asistentkou moje porodní přání, což už bylo dost těžké při těch kontrakcích. Nicméně jsem byla ráda, že je se mnou probrala pečlivě. Měli jsme na ní štěstí, byla příjemná, přístupná a šikovná. Po chvíli dorazil Jakub, který šel jen přeparkovat, byl docela překvapený, že už klečím na zemi a jsem dost mimo. Monice jsme tedy řekli, že už je čas, aby dorazila. Byla u nás rychle a viděla, že hluboké dýchání mi už moc nepomáhá, více méně celý porod jsem tedy dýchala psím dechem a Monika velmi často se mnou, což mi pomáhalo. Porod postupoval dobře, pořád víc a víc jsem se otvírala a kontrakce stále víc a víc sílily. Moc si z toho nepamatuju, jen to, že jsem se cítila s Jakubem a s Monikou dobře. A taky to, že mě kontrakce hodně bolely. Mezi kontrakcemi jsem upadala do hlubokého spánku, díky kterému jsem byla schopná tu námahu zvládnout. Monika občas navrhla, abychom zkusili sprchu, změnili polohu, Jakub mě různě podpíral. Nic nedrhlo, vše plynulo, jak mělo. Co mě hodně pomáhalo, bylo Moničino neustálé ujišťování, že vše probíhá výborně, že porod krásně pokračuje, a taky to, že už se blížíme ke konci. Časové údaje, jako že už máme ¾ porodu za sebou, mě hodně povzbuzovaly. V jeden moment byly bolesti tak velké, že jsem uvažovala o nějakém léku, ale díky Moničině ujišťování, že už se blížíme ke konci, jsem to vydržela bez něj. Když by tam nebyla, vůbec bychom neměli představu, v jaké fázi se nacházíme. Porodní asistentka měla na starost ještě druhý sál, kde se rodily dvojčátka, byla tedy asi docela ráda, že u nás je dula (navíc se spolu znaly už z dřívějška). Díky tomu jsme tam byly téměř celý porod jen ve třech a s Adélkou v břiše samozřejmě. A přesto, že byla porodní asistentka fajn, bylo to takhle intimnější, což se mi líbilo.
Celý porod tedy proběhl krásně, bez jakýchkoli zásahů – bez léků, bez nástřihu, bez umělého propíchnutí vaku s plodovou vodou a díky tomu jsem si mohla Adélku neuvěřitelně krásně hned po porodu užít. Byla jsem jak zfetovaná štěstím, nic mě nebolelo, byla jsem sice unavená, ale byla jsem schopná si Adélku nechat ihned u sebe.
Šestinedělí pak byla jiná kapitola, na vícelůžkovém pokoji se mi nelíbilo, hlavně kvůli mým negativně naladěným a vystresovaným spolubydlícím. Naštěstí se hned druhý den uvolnil jednolůžkový pokoj, kde se mnou mohl pobývat i Jakub a pak už jsme si to více méně jen užívali.
Sice porod hodně bolel, ale mám na něj ve skrze dobré vzpomínky a s Adélkou máme krásný vztah. Na závěr chci říct, že tomu, jak porod proběhl velmi vděčíme Monice. Pokud bude nějaké příště, určitě bych chtěla znovu rodit s Monikou.
Děkujeme!
Hanka S., říjen 2013
Zpět na příběhy
Vzpomínky, které se nezapomínají...
Doprovod k porodu i celé provázení těhotenstvím přináší s sebou řadu situací. V širokém spektru nekonečných možností života. Myslím, že některé příběhy stojí za to napsat. Se svolením zúčastněných jsou tu i pro vás...Některé použité fotografie jsou ilustrační.