Zorka
12.April 2019
Tak konečně jsem dopsala můj/náš porodní příběh. Je trošku dlouhý. Při každém čtení jsem ho chtěla trochu zkrátit, ale vždy to bylo pravě naopak
pokaždé jsem našla, že tam ještě něco chybí, tak snad nebude vadit a dočtete až do konce.Jakmile jsme se dozvěděli, že čekáme druhé miminko, hned jsem věděla, že tentokrát to bude jiné, ale jak moc jiné to mě ani ve snu nenapadlo.
Už asi v 9tt jsem se svěřila mé dobré kamarádce, že čekáme druhé miminko. Ta mi doporučila dulu, kterou měla u svého prvního porodu a byla s ní moc spokojená. Málokdy slyšíte někoho říct, že měl krásný porod a přesně těmito slovy ho má kamarádka popsala
a tak jsem taky začala přemýšlet nad tím, jak mohu mít krásný porod i já. Proto jsme kontaktovala dulu Moniku a společně jsme se domluvily, že mě spolu s manželem (Markem) doporovodí k porodu. Poradila mi porodnici, kde podporují přirozené porody (Neratovice) a celkově mě velmi pozitivně na porod naladila. Postupně jsem se více a více zajímala o to, jak by mohl probíhat opravdu přirozený porod. Přála jsem si tentokrát porod bez zásahů lékařů, kratší (první od pravidelných kontrakcí trval asi 13 h) a hlavně méně bolestivý porod. Nechci říct, že by byl první porod nějak špatný. Byla jsem šťastná a pyšná, že se nám narodila zdravá krásná holčička, ale byly tam zbytečné zásahy, které mi nijak nepomohly, a spíš si myslím, prodloužily celkově porod. (Prasknutí vody, píchnutí oxytocinu, cévkování, velký strach, spousta lidí atd.). Po porodu sice bonding byl, ale po pár minutách už brali malou někam vedle ke kontrole, měření, vážení a ještě dalších úkonů, o kterých mi nikdo nic neřekl a já to brala tak, že to se prostě všechno musí. Porod jsem zvládla bez nástřihu v klasické poloze a na pokoj jsem odešla po svých, ale byla jsem totálně vyčerpaná a po sprše jsem ihned usnula. Když jsem odcházela po třech dnech z porodnice, byla jsem šťastná a myslela si, že takhle vypadá skoro každý přirozený porod. Že to prostě hooodně bolí a že doktoři mají vždycky pravdu a jak řeknou, tak je třeba udělat. No velmi jsme se mýlila 
Asi někdy během června se mi do ruky dostala knížka Hypnoporod. Do té doby jsem o ničem takovém ani neslyšela, ale kamarádka doporučila, tak jsem začala číst. No a tato kniha změnila úplně můj pohled na porod. Pochopila jsem, že strach byl jednou z hlavních příčin mé bolesti a délky porodu. Vlastně jsem doslova bojovala s mým tělem, které se snažilo porodit miminko. Knížku si přečetl i Marek a poté jsme se po pár týdnech rozhodli zaregistrovat na kurz hypnoporodu s Míšou. Absolvovali jsme ho v průběhu měsíce října. Termín jsem dle doktorů měla 7. 1. 2019, takže spousta času na relaxace, cvičení dýchání a celkového uvolnění a naladění se na porod.
Oběma nám kurz ještě více otevřel oči a já se na porod opravdu začala těšit a zároveň byla zvědavá jaké to tentokrát bude.
Na začátku mého druhého těhotenství by mě ani nenapadlo přemýšlet o porodu doma. Dokonce si pamatuji, jak se mě na to ptal můj gynekolog a já okamžitě odpověděla, že ani náhodou doma, dokonce ani ambulantní porod pro mě nepřicházel v úvahu jako jedna z možných alternativ. Ale člověk se mění a jeho názory také. Po absolvování kurzu jsem byla čím dál tím více přesvědčená, že porod doma by byl nejlepším řešením. Vše, co jsem si přála se dalo splnit asi pouze porodem doma anebo bych musela natrefit na nějakou úžasnou porodní asistentku
Nicméně Marek nebyl toho názoru. Souhlasil se vším, ale rodit doma se mu nechtělo a ve mě taky hlodal malý červíček “co kdyby náhodou” a tak jsme se nakonec dohodli, že rodit se bude v porodnici (35 min autem), ale kdyby byl porod nějak rychlý, zůstaneme a porodíme doma než někde po cestě v autě nebo v sanitce (to zažila naše kamarádka). Po kurzu jsem se snažila každý den relaxovat pomocí nahrávek, které jsme na kurzu obdrželi, četla jsem si afirmace, spoustu krásných porodních příběhů i různé studie atd. Otázka přirozeného porodu mě začala velmi zajímat a zároveň jsem zjišťovala, že porodit přirozeně v porodnici, není jen tak jednoduché.Bylo 7. 1. (Termín porodu) a naše Hruštička (tak jsme miminku říkali, podle obrázku, co s námi sdílela Míša na kurzu) byla stále spokojená v bříšku. I když jsem byla trochu nervózní Marek mě každý den ujišťoval, že naše Hruštička přeci ví nejlíp, kdy se ji bude chtít na svět. A opět měl pravdu.
V úterý 15. 1. jsem byla na další kontrole v porodnici. Byla jsem 41+1 (dle jejich výpočtů) a tak následovala samozřejmě otázka, jak si to představuji dál? Do kdy chci čekat? V klidu jsem odpověděla, že do 42+0. Na to pan primář velmi striktně odpověděl, že už mi ale bude moci nabídnout pouze císařský řez. Pak následovalo vysvětlování, jak je to nebezpečné, všelijaké studie o tom, že děti rodící se pozdě mají neurologické problémy atd. Nakonec mi řekl, že mám samozřejmě právo odmítnout vyvolání porodu, ale že musím chápat, že i lékaři mají svá práva a že (teď cituji): “ nemůžete mě nutit abych zavraždil vaše dítě.”
Když tohle vyslovil úplně jsem se zarazila a nevěřila vlastním uším. Tak silná slova! Nakonec jsem odcházela s tím, že se uvidíme za tři dny(to bych byla 41+4) a domluvíme se jak dál.
Když jsem si sedla do auto, volala jsem Markovi a začala strašně plakat. Byla jsem z té kontroly tak vystresovaná, že jsem hned té naší Hruštičce začala domlouvat, ať už jde radši ven. Další kontrolu bych asi už nedala. Domluvila jsem si proto hned na ten den o 16:30 ještě akupunkturu u maminky mé kamarádky. Když jsem dorazila domů asi kolem 13 h, naše dvouletá dcerka akorát spala, a tak jsme s Markem zkoušeli další alternativní způsoby vyvolání porodu
ve 14:45 už jsem psala kamarádce, že se asi něco začíná dít, že možná akupunktura nebude třeba. Pobolíval mě podbřišek, ale nechtěla jsem to zakřiknout. Nicméně jsem se začala těšit a úplně si přála ať se objeví nějaká kontrakce. Marek mě chtěl rozptýlit, tak jsme šli péct bábovku spolu s dcerkou. Před 16 h jsem zrušila akupunkturu, že už je to asi tady. Tělo se začínalo připravovat vyprázdněním. Potom jsem šla do vany a doufala, že se to konečně rozjede. Po asi půl hodině ve vaně, se to sice nijak výrazně nezměnilo, ale ani nepřestalo. Podbřišek stále bolel, bříško tvrdlo, a tak jsem začala věřit, že se konečně Hruštičce zachtělo na svět.Kolem 17 h byly už kontrakce silnější, ale stále nepravidelné. Sranda byla, že dcerka je prodýchávala semnou
Mezi kontrakcemi jsme si všichni hráli, přišla i sousedka na návštěvu, prostě úplná pohoda. Jako kdyby se nic nedělo (nepředstavitelné u prvního porodu). Na začátku jsem se snažila koukat po jaké chvíli vlny přicházejí, ale znervózňovalo mě to, tak jsem to nechala být. Vždy jsem si představovala, jak nafukuji balónek. To mě opravdu velmi pomáhalo, a tak jsem vlny zvládala bez problému a ani mě nijak nebolely (úplný opak oproti prvnímu porodu, kde jsem sice nějak prodýchávala, ale bolest ke konci byla nepředstavitelná
. Před 18 h jsme si volaly s dulou Monikou. Na telefonu jsme byly přes 20 min a za tu dobu jsem měla jen dvě kontrakce. Už byly trochu silnější, ale v porovnání s prvorozenou dcerkou, to pro mě nic nebylo, takže jsem si myslela, že máme ještě spoustu času. S Monikou jsme se shodly, že to vypadá, že máme opravdu ještě čas (do porodnice jsem nechtěla jet brzo, tak jako u prvního porodu). Domluvily jsme se, že se zkusím ještě najíst a za hodinu si zavoláme a uvidíme. To bylo kolem 18:30. Doma už byla i švagrová, která se měla o dcerku postarat až odjedeme do porodnice. Sem tam jsem si prodýchala nějakou vlnu a mezitím se najedla (neuvěřitelné měla jsem chuť k jídlu).Pak jsem šla znova do vany. Marek mi poléval bříško a já vítala každou vlnu. Tentokrát jsem se nebála, že to bude bolet, vnímala jsem vlny jako pomocníky během porodu, ne jako nutné zlo a bolest. Byla jsem totálně uvolněná. Teplá voda byla moooc příjemná. Malá si mezitím hrála se švagrovou a sem tam se na nás přišla podívat. Vždy jsme jen vysvětlili, že už za chvíli bude miminko na světě, že bude mít sestřičku nebo bratříčka. Po nevím jaké době ve vaně vlny zintenzívněly. Při jedné kontrakci jsem měla velmi zvláštní pocit. Jako kdybych se najednou otevřela jako poupátko. Asi to ani nejde pořádně popsat
Věděla jsem, že už je něco jinak a že musíme vyrazit. Marek mi pomohl z vany, oblékli jsme se, rozloučili se s dcerkou a chtěli vyrazit. Ještě jsme zavolali Monice, že vyrážíme. Ta si poslechla jednu moji vlnu a hned říkala, že tyhle už jsou daleko intenzivnější a ať tedy voláme do Neratovic, že jedeme a sejdeme se tam. To bylo 19:02. V předsíni jsme ještě jakou dobu řešili, jak vezmeme všechny věci do auta – strašně důležité 
a pak vyšli ven na pavlač. Tam jsem ale přišla velmi silná vlna s pocitem na tlačení. Řekla jsem to Markovi, malou chvilinku bylo takové nevěřícné ticho a pak ihned otočil a vraceli jsme se zpět do bytu. Chvíli jsem stála v předsíni a prodýchávala další vlnu, byl trošku zmatek, dcerka nechápala, co se děje, proč jsme se zase vrátili 
Posunula jsem se alespoň k jídelnímu stolu, který je hned za rohem od předsíně a snažila se prodýchat další vlnu, která mě nutila trochu tlačit. V tu chvíli volala Monika, proč jsme ještě nevolali do porodnice, že jedeme. Marek rychle vysvětlil, že už mám pocit na tlačení, že nikam nejedeme a že má přijet za námi. Jen jsem slyšela Moniku, jak říká, ať si zkontroluju, jestli mám krev na vložce. Rychle jsem se podívala a viděla krev. Pak jsem si sáhla mezi nohy a cítila naléhat hlavičku. Ještě se mi kolem nohou pletla dcerka a ptala se: “co je maminko?”. 
Švagrová ji rychle odvedla vedle k sousedům a šla volat záchranku. Pak už jsme byli jen já a Marek. Rychle mi svlékl, přišla další vlna a já: “já už rodím!” zaklekla jsem na zem a manžel pode mě hodil povlečení, co jsme sušili na dveřích. Přišla další vlna, praskla voda a hlavička se snažila dostat ven. V tu chvíli už sem to byla jen já a miminko. Nic ani nikoho jsem nevnímala. Cítila jsem, jak už je hlavička z části venku, ale nespěchala jsem. Držela jsem si ji teplou rukou, abych hráz trošku nahřála a prodýchávala. Cítila jsem, jak se dvakrát povystrčila a zase vrátila zpátky. Pak přišla další vlna, která hlavičku krásně vystrčila ven. Nebylo skoro vůbec třeba tlačit. Tělo to udělalo samo. Marek byl celou dobu zamnou a když viděl hlavičku říkal: “Ladi už vidím hlavičku, ta je krásná, všechno v pořádku, máme čas, počkej (věděl, že nechci tlačit tělíčko ven, ale vyčkat až půjde samo). A opravdu, za pár desítek vteřin šel zbytek tělíčka bez tlačení ven a já si tak mohla tu naši Hruštičku sama chytit a přiložit na bříško. Malá se pomalu rozkašlala a začala trošičku plakat. Já jsem se smála a plakala dohromady. Bylo to neuvěřitelný a opravdu rychlý. Po chvíli jsem Marka poprosila, aby mě pomohl jít na gauč, abych si mohla malou dát k prsu. Sice se hned nepřisála, ale alespoň jsme se mohly tulit. Pak mi Marek říká, že bychom se mohli konečně podívat co se nám vlastně narodilo 
byli jsme ze všeho tak vykulení, že nás to dobrých pár minut ani nenapadlo. Marek se opatrně podíval a říká: “no já tam vidím pipinku”. Napřed jsem mu nechtěla věřit. Byla jsem přesvědčená, že to bude kluk 
Pak říká: “ tak to tedy bude Zorka?” A já jen kývla 
Chvíli na to dorazili pánové ze záchranky, kteří byli naštěstí moc milí. Zkontrolovali na mě malou, a dokonce nechali po nějaké chvíli Marka přestřihnout pupeční šňůru. Záchranka se prý volala v 19:22 a v 19:29 byl prý příjezd na místo. Z toho jsme usoudili, že čas narození byl asi kolem 19:25. Byl to fičák!
Sám pan doktor byl překvapený, když dorazil, že už je po všem 
usmíval se a říkal: “ste to vzala nějak hopem”.Převoz a následné dvě hodiny v porodnici nebyli nejpříjemnější. Spousta zbytečných otázek typu – jaká je profese vašeho manžel, kontrola miminka mimo mě, uspěchání porodu placenty atd. Nicméně po 2 h v porodnici jsme zas odjížděli domů, abychom mohli být všichni spolu a prvorozená dcerka mohla ráno poznat svoji sestřičku. Zorka vážila 3880 g (největší z naší rodiny) a já neměla žádné poranění. Únava tentokrát nebyla žádná. Spíše naopak. Nemohli jsme z toho vzrušení ani usnout. Ráno se dcerka vzbudila a přišla se k nám do postele seznámit se svojí sestřičkou. Bylo to nádherně přirozené. Dcerka se na malou usmívala a hned ji pusinkovala.
Až na ten převoz a následný dvouhodinový pobyt v porodnici, to byl opravdu nádherný porod, který bych každé ženě přála. Ještě před rokem bych nevěřila, že je možné říci o porodu, že je krásný. Teprve teď jsem poznala, jak silné je lidské tělo a že příroda vše zařídila tak dokonale, že ani porod nemusí vlastně bolet a může být nádhernou vzpomínkou jak pro rodiče, tak i miminko. Věřím, že i naše Zorka si cestu na tento svět užila. Tak trochu si myslím, že vyslechla mé přání rodit doma
Teď bych nejraději křičela do světa, že porod nemusí být nepříjemná a bolestivá zkušenost, která se holt musí přežít. Ale že je to ten nejkrásnější a nejsilnější zážitek, který žena může zažít a já za něj moc moc děkuju.Lada Č., Praha
Zpět na příběhy
Vzpomínky, které se nezapomínají...
Doprovod k porodu i celé provázení těhotenstvím přináší s sebou řadu situací. V širokém spektru nekonečných možností života. Myslím, že některé příběhy stojí za to napsat. Se svolením zúčastněných jsou tu i pro vás...Některé použité fotografie jsou ilustrační.