Můj porodní příběh
12.March 2015
S blížícím se termínem mého druhého porodu jsem si čím dál tím víc uvědomovala, že se tentokrát musím mnohem lépe připravit. Cítila jsem, že potřebuji něco víc než jenom předchozí zkušenost.
Zaprvé už jsem znovu nechtěla prožívat nic tak osobně dramatického jako první porod. Nenastaly při něm sice žádné zásadní komplikace, rodila jsem spontánně a nakonec i bez epidurálu, ale smyslů zbavující bolest a naprosté fyzické vyčerpání mě velmi mírně řečeno velmi překvapily. Původně jsem vše viděla spíše pozitivně, přidělená porodní asistentka na porodním sále v Podolí mi ale jako jediná osoba z tamního personálu absolutně nesedla. To obrátilo můj pohled na věc o 180 stupňů. Od té doby už jen psychická nepohoda, nejistota a stres. Nutno dodat, že si uvědomuji i svůj podíl na nastalé situaci. O porodu jsem nevěděla nic víc, než že jsou 3 doby porodní, že mám při té první nějak dýchat a při té druhé tlačit. Věřila jsem, že to určitě jako mladá a fyzicky zdatná dobře zvládnu, respektive že to v porodnici, trochu možná i za mě, nějak zařídí. K tomuto mému přesvědčení přispěly zřejmě i informace z předporodního rychlokurzu, kde nás sympatická porodní asistentka s úsměvem ujišťovala, že se o nás kompletně postará školený a profesionální personál vyhlášené porodnice.
Za druhé jsem věděla, že na vzpamatování se nebudu mít řádově týdny jako v prvním případě, ale jenom několik dní, po kterých se vrátím domů z porodnice k dvouleté Emě. Hlavně abych potom mohla doma v pohodě fungovat, aby to Emičku co nejmíň zasáhlo, už tři dny v porodnici bude maximum, co byla kdy beze mne, bude mě potom potřebovat… to vše mi neustále běhalo hlavou.
Zhruba v polovině těhotenství jsem si koupila knížku Aktivní porod. Děsily mne obrovské bichle, proto jsem vybrala tu nejtenčí a s obrázkama. Přesto se pro načerpání teoretických znalostí ukázala naprosto dostačující. Pomalu jsem začala řešit, jak bych si to představovala při samotném porodu.
S přítomností manžela jsem si opět nebyla jistá. U mého prvního porodu naštěstí nakonec byl, alespoň jsem na tu protivnou porodní asistentku nebyla sama. Jinak jsem ale vůbec nebyla ráda, a jemu to taky nepřála, že mne zažil v takovém stavu. Osobně mám pocit, že jsou chlapi k porodům tak trochu nuceni. Pokud si nedupnou, že tam být opravdu nechtějí nebo nedupne partnerka, jejich přítomnost se v podstatě očekává. V našem případě i napodruhé nechával manžel rozhodnutí na mne, do poslední chvíle jsme to nechávali otevřené a nakonec shodou okolností samotný porod doslova zaspal.
Jako odborný doprovod k porodu pro mne přicházela v úvahu osobní porodní asistentka nebo dula, o vlastním zaplaceném doktorovi jsem neuvažovala ani chvilku. Věděla jsem o možnosti zaplatit si porodní asistentku u Apolináře nebo na Bulovce, v Podolí to ale vypadalo neprůstřelně. Externí porodní asistentku jsem do porodnice brát nechtěla, cítila jsem, že by to nedělalo dobrotu mezi námi a tamním personálem. Začala jsem tedy vybírat mezi dulami. Byla jsem tou dobou na konci sedmého měsíce, proto jsem se trochu bála, jestli už nesháním pozdě. Ze dvou různých zdrojů mi byla doporučena dula Monika Morsteinová. Její internetové stránky na mne dýchly pohodou a optimismem. Zavolala jsem jí, a po krátkém rozhovoru a odsouhlasení jejích časových možností kolem mého termínu porodu jsme si domluvily schůzku. Probraly jsme mé zkušenosti a představy a dohodly se, že jí pošlu svůj porodní plán. Pár dní před termínem jsme se viděly ještě jednou. Má nervozita stoupala, cítila jsem, že potřebuji probrat ještě pár detailů, ujistit se, že má představa o aktivním porodu v prostředí české porodnice je vůbec reálná. Setkání mi přineslo potřebné uklidnění a navíc jsem si z Moničiny domácí knihovny půjčila knížku Aby porod nebolel. Tu jsem při výběru přípravné literatury původně zavrhla, odradil mne totiž její název. Porod a nebolet, tak to už je snad příliš, říkala jsem si… Nakonec se tahle knížka stala tím posledním dílkem do mé předporodní mozaiky. Především jsem si díky ní naplno uvědomila, že to za mne nikdo nezařídí, že bude vše především na mě, že to bude dřina, ale s krásným výsledkem, a že to s Terezkou zvládneme.
Termín porodu jsem měla stanovený na čtvrtek 28. 11. 2013. Všichni okolo mne byli v pohotovosti, jen já jsem věděla, že mám ještě spoustu času. Stejně jako s Emou, tu jsem přenášela 10 dní. Porod Terezky jsem si vnitřně naplánovala na pátek 6. 12. odpoledne. Potřebovala jsem ještě dodělat pár věcí na seznamu, navíc se to na víkend hodilo manželovi s prací a s péčí o Emu. Naštěstí jsem se v mých výpočtech malinko sekla, v pátek odpoledne byl totiž v Podolí stop stav. Když mne v noci ze čtvrtka na pátek přijímali, byla jsem jedna z posledních.
Ve středu večer jsem odesílala online objednávku na vánoční kalendáře, hopsala jsem na balónu a rozdýchávala první bezbolestné poslíčky. Před půlnocí mi přišel mail od kamarádky pracující v LA, jestli jsem na ní náhodou nezapomněla, když jsem měla termín na konci listopadu, nebo jestli si opět dávám na čas. Hned jsem jí napsala nejnovější novinky, ona obratem odpověděla zpátky. Byla jediná, kdo věděl, že už se něco děje. Zřejmě po vzoru autorky knížky Aby porod nebolel jsem si to vychutnávala o samotě, v klidu jsem pozorovala, co se děje. Najednou se vše uklidnilo a já si šla lehnout.
Ve čtvrtek dopoledne šla Ema s mým tátou na dětské cvičení a pak na celé odpoledne k našim. Já jsem vyrazila do poradny pro indukci. Pozvali si mě na vyvolání na pondělí, já to teoreticky usmlouvala na úterý. Kdyby náhodou, každý den k dobru dobrý, říkala jsem si. Když jsem panu doktorovi tvrdila, že to ale nebude potřeba, že zítra rodím, myslím, že na mne koukal dost skepticky. K nám domů mezitím přišli dva pánové na montáž vestavěných skříní, aneb další věc na mém zařizovacím seznamu. Manžel kvůli nim zůstal doma, já si vzala špunty do uší a v obýváku na sedačce jsem na několik hodin vytuhla. Tušila jsem, že se mi každá minuta spánku bude hodit. Večer jsem jela vyzvednout Emu k rodičům, po cestě jsem se ještě stavila u dvou kamarádek, vyzvednout dětské knížky pro Emu a nějaké oblečení. Po cestě jsem potkala několik Mikulášů, čertů a andělů. Věděla jsem, že se vše blíží, moc jsem si ten poslední bezmiminkovský den užila.
Večerní plán byl jasný: nejdřív červené, potom vana a sex, abychom nic nepodcenili. Ema si šla lehnout, já uklidit hračky a se skleničkou vína žehlit. Koukali jsme na francouzský romantický film z prostředí místních vinic a já v tajnosti rozdýchávala první kontrakce. Na sex jsem už neměla ani pomyšlení. Po konzultaci s Monikou měla rozhodnout sprcha kolem půlnoci. Volala jsem tátovi, ať je v pohotovosti kvůli nočnímu hlídání Emy. Manžel si šel lehnout, ale já pořád nevěděla, jestli už nebo ještě ne. Kolem půl druhé jsem si šla nakonec lehnout taky, aby mne za pár minut zvedly první pořádné kontrakce. V tu chvíli se probudila Ema, která spala mezi námi. Nikdy jindy se nebudila, určitě cítila, že už se něco děje. Na miminko jsem jí hodně připravovala, věděla, že už je vše na spadnutí. Mezi kontrakcemi jsem jí říkala, že s ní doma zůstane táta a já že budu ráno v porodnici, že už se chce miminku k nám na svět. Tou dobou sice ještě vůbec nemluvila, ale rozuměla a znakováním komunikovala perfektně.
Kolem půl třetí jsem znovu zavolala tátovi, tentokrát aby k nám už dorazil. Taky jsem mu řekla, že bych chtěla, aby jel do porodnice se mnou on, protože Charlie zůstane doma s Emou. Potom jsem volala Monice, že jí budu brzo potřebovat. Řekla jsem jí, že manžel zůstane doma s dcerou a že můj táta bude jen doprovod před dveře porodního sálu. Domluvily jsme se, že dorazí do Podolí co nejdříve. Přijel táta a já mu řekla, že jdeme do porodnice pěšky – zřejmě velmi přesvědčeně, ani se mi v tu chvíli nesnažil odporovat. Vzal mi tašku a vyrazili jsme. Čekala nás příjemná noční procházka podél řeky z Podskalí do Podolí. Několikrát jsem se cestou opřela o zábradlí a rozdýchávala sílící kontrakce. Občas projel taxík, jinak na Prahu nevídaný klid. Padal první (a možná i poslední
pražský sníh loňské zimy, s tátou jsme si přerušovaně povídali, byla jsem celou cestu nadšená z té magické atmosféry.V porodnici jsem šla téměř hned na monitor. Kontrakce začaly nabývat na obrátkách. Stoupla jsem si a snažila se být alespoň trochu v pohybu. Ve 4:05 smska od Moniky, že čeká na chodbě. Za chvíli jí dovnitř přivedla přítomná porodní asistentka. Rychlé přivítání, Monika mi vzala věci a zamířily jsme k porodnímu sálu. Cítila jsem, jak jsem se uklidnila, že je vše, jak má být, a já to můžu rozjet naplno.
Na chodbě mezi příjmem a porodním sálem další silná kontrakce. Vzpomněla jsem si na knížku Aby porod nebolel, kde autorka místo o porodní bolesti píše o intenzivním porodním procesu. To je ale k…a intenzivní, běželo mi v hlavě. Monika mi masírovala bedra, stejně jako s každou další kontrakcí. Slyším Moniku, jak říká přidělené porodní asistentce, že mám silné kontrakce jednu za druhou, v mlze jí vidím, jak mi z tašky vyndává pantofle a ručník. Při třetí kontrakci na porodním sále mi praskla voda, ještě jsem si ani nestihla sundat kalhoty. Najednou mi porodní asistentka říká, že cítí hlavičku a že bych měla vymyslet, v jaké budu pozici pro samotný porod. Vylezla jsem tedy na čtyři na porodní křeslo. Během dalších dvou kontrakcí se Terezka narodila, bez jediného zatlačení vyšla ven ve 4:40.
Byl to neuvěřitelný fofr, vůbec jsem netušila, že by to mohlo jít až takhle rychle. Vzhledem k poslíčkům předešlý den a kontrakcím během celého večera se prý ale nejednalo o překotný porod. Věřím, že se vše hodně rozhýbalo tou večerní procházkou a mým vnitřním pohodovým nastavením. Zavalil mne pocit neuvěřitelné euforie, byla jsem na sebe pyšná, jak jsem to zvládla. Terezku mi položily na břicho a já si vychutnávala dosavadní ideální průběh. Za nějakou dobu poté vyšla placenta a porodní asistentka odstřihla pupeční šňůru. Následovalo poměrně drsné šití. Rodila jsem totiž až příliš rychle, takže bylo nutné zašít vnitřní poranění na děložním hrdle. Vzhledem k absenci jakékoliv tlumící chemie v průběhu porodu to opravdu stálo za to, přišlo mi to pomalu horší a delší než samotný porod. Zároveň se jednalo o jediný okamžik, kdy mi bylo hůř než u prvního porodu. Monika mezitím chodila s Terezkou po místnosti a povídala jí o světě. Na porodním sále jsme byly stále jen samé ženy – já, Terezka, Monika, dvě porodní asistentky a mladá paní doktorka. Cítila jsem intimní atmosféru a byla ráda, že manžel zůstal doma.
Hodinu až dvě po porodu, těsně než se střídaly porodní asistentky, to chvíli vypadalo, že mi Terezku odnesou na zahřátí do inkubátoru. Jen tak, aby se prý co nejlépe zahřála. Sama bych se na odpor nezmohla, Monika pohotově zareagovala, že se malá moc hezky přisála a že bychom jí proto ještě mohly nechat u mě. Přisátá přitom byla od té doby, co mi jí opět dala do ruky, zahřívala se u mě a myslím, že i zevnitř mlezivem. Po vystřídání služeb už nic takového nehrozilo. Objevila se moc sympatická holčina plná elánu a nadšení do přirozených porodů a věcí kolem toho. S Monikou se vzájemně seznámily, jako jedinou přítomnou během mého porodu ji Monika neznala, byla v Podolí relativně krátce. Výborně jsme si společně popovídaly, měly jsme na to výjimečně hodně prostoru. Šestinedělí i porodní sály totiž byly plné a Podolí vyhlásilo stop stav. To pro mě osobně bylo fajn, protože jsem na porodním sále – později už jen sama s Terezkou – zůstala až do oběda.
Poté, co jsem si ubránila odnesení Terezky, jsem zavolala manželovi. Byl dost překvapený, že už je po všem. Domluvili jsme se, že se na nás přijde podívat ještě na porodní sál. Do půl hodiny byl na místě. Pusa a gratulace, seznámení s Monikou i Terezkou, chvilka povídání, pár fotek… Zpátky domů to stihnul tak akorát, Ema se zrovna probouzela a ptala se mého táty, kde je její táta.
Nechtěla jsem na porodním sále být úplně sama, teda jenom s Terezkou, tak jsem poprosila Moniku, jestli by mohla ještě nějakou dobu zůstat. Obvykle bych po obdobné prosbě měla výčitky, Moniky pozitivní nastavení a ochota je ale rychle zahnaly hned v zárodku. Obě dvě jsme věděly, že jsem taky mohla pořád rodit, takže čas strávený povídáním a ne hekáním, jsme si, myslím, užily obě dvě. Probraly jsme všechno možné – její profesní vytížení, rychlé porody, na které měla poslední dobou štěstí, chytré výchovné knížky i naše podobné životní postoje. Někdy mezi devátou a desátou jsme se rozloučily.
Svůj porodní příběh jsem po třech dnech odpočívání v porodnici zakončila moc příjemnou cestou domů. Šla jsem pěšky, tentokrát s manželem a s malým uzlíčkem v náručí, stejně jako všechny ostatní cesty do porodnice a z ní před Terezčiným narozením. Moc jsem si to užila, po třech dnech venku na vzduchu mi bylo fajn. Jen mě docela překvapilo, jak jsem byla zesláblá. Jako obvykle jsem dělala hrdinku a nechtěla jsem si připustit, že i po takto pohodovém porodu budu potřebovat čas na znovu nabrání sil.
Když jsem po porodu telefonovala s mojí babičkou a říkala jí, jak to všechno proběhlo v klidu a pohodě, vyslechla jsem si uštěpačnou poznámku: „No vidíš, tak ani ta dula nebyla potřeba, a mohla jsi ušetřit.“ V tu chvíli jsem si naplno uvědomila, že peníze za Moničiny služby byly zřejmě nejlépe investované tisíce za poslední roky. Největší zásluhu na celé akci sice přisuzuji sobecky sobě a tomu jak jsem si vše naplánovala a nastavila v hlavě, bez Moničiných zkušeností, jistoty a podpory si to ale ani zpětně nedokážu představit. Už teď se těším na naše další setkání, ať už u mého třetího porodu nebo kdekoliv jinde. Moniko, díky za vše!
Karolína Jelínková, Podolí
PS: Dva měsíce po narození Terezky jsem se rozhodla k další skvělé osobní investici – zaplatila jsem si online kurz Nevýchovy. To už je ale jiný příběh… Tady pouze využívám příležitosti rozšířit povědomí o tomto partnerském přístupu. Moc bych si totiž přála, aby dětí a rodičů, kterým je doma dobře, bylo co nejvíce. Mějte se fajn.
Zpět na příběhy
Vzpomínky, které se nezapomínají...
Doprovod k porodu i celé provázení těhotenstvím přináší s sebou řadu situací. V širokém spektru nekonečných možností života. Myslím, že některé příběhy stojí za to napsat. Se svolením zúčastněných jsou tu i pro vás...Některé použité fotografie jsou ilustrační.