Poklad nejdražší
16.February 2014
Počátky mého těhotenství byly úžasné. S manželem jsme se oba moc na miminko těšili a já jsem se cítila skvěle. Kolem šestého měsíce jsem byla plná života. V této době jsem začala přemýšlet, jak bych svůj porod chtěla prožít. Důležité pro mě bylo cítit se dobře, mít pocit podpory a rozumět tomu, co se se mnou děje. Porod jsem chtěla přirozený – pokud to půjde. Zároveň pro mne byla samozřejmost mít u sebe svého manžela. Jsem nesmírně ráda, že mému muži toto přijde přirozené, tak jako mně. Stále mi k naplnění mé představy však něco chybělo. Nazvala bych to jako pocit vnitřního klidu ve chvíli, která bude tak důležitá nejen pro mne a manžela, ale i pro toho tvorečka, který ve mě roste.
V tu dobu jsem si vzpomněla na příběh své známé o doprovodu duly k porodu. Znovu jsem si příběh na internetu vyhledala a cítila jsem, že je to přesně to, co chci. Nemusela jsem ani hledat jinde, prostě jsem věděla, že Monika bude tou pravou. Moje rozhodnutí se potvrdilo i během našeho prvního setkání.
Porodnici jsem vybrala na základě doporučení svého gynekologa a Moniky. A to takovou, kde mi umožní bonding a s citem se postarají o naše potřeby během porodu a po něm. Vybrala jsem porodnici Neratovice, i když jsem měla trošku obavy z dojezdové vzdálenosti vzhledem k tomu, že bydlíme na opačném konci Prahy. Měla jsem však možnost porovnat atmosféru a podmínky spolu s přístupem personálu v jedné pražské porodnici, kde jsem absolvovala předporodní kurz a měla jsem možnost sledovat frmol před porodními sály během svého kontrolního monitoru. Necítila jsem se zde vůbec příjemně a byla jsem tedy ochotna riziko vzdálenosti podstoupit.
S nástupem na mateřskou dovolenou jsem začala mít problémy s páteří a konec těhotenství jsem prospala v obýváku v polosedě. I moje pohybová aktivita se snížila, vzhledem k váze, kterou jsem v posledních týdnech těhotenství přibrala. Měla jsem tedy dostatek času prozkoumat články a videa na internetu a načíst i mnoho knih o porodu. Místo kýženého vyrovnání to ve mne vyvolalo zmatek. Začala jsem být nervozní a porodu se obávat. Proto jsme se s manželem rozhodli navštívit Moniku. Monika nevyhnala všechny moje strachy z hlavy, ale odjížděla jsem od ní klidnější a s další motivací pozitivně dokončit své těhotenství.
Děťátku se nechtělo ve stanoveném termínu ven a tak jsme se s Monikou opět telefonicky radily, jaké jsou možnosti „přírodního vypuzení“. Holčička se však rozhodla narodit sama pár dní před termínem vyvolávaného porodu. Kolem druhé hodiny noční mi praskla voda. Ze zkušeností všech žen v naší rodině jsem věděla, že stahy nastaly vždy až za několik dlouhých hodin. Proto i já jsem byla klidná. Jen jsem upozornila manžela, že mu každou chvíli můžu říci, že vyrážíme do porodnice. Šla jsem si ještě lehnout. Ráno jsem zavolala Monice s obavou, že už je to několik hodin co praskla voda a nic se neděje. Monika mne opět uklidnila a já v klidu a pohodě s manželem odjela do Neratovic. Ačkoli byl listopad, bylo krásné počasí.Vzpomínám si, jak jsem si říkala, že je to jako když jedeme na výlet a když pojedeme zpět, budeme už výletníci tři.
V Neratovicích mne prohlédli a poslali na pokoj čekat na kontrakce. Celý den se nic nedělo a až k večeru přišly slabé opakované bolesti v podbřišku, které trvaly až do rána. Ráno jsem zavolala Monice a ta se pro jistotu vydala do porodnice. Pak už se pro mne stal čas relativní. Pamatuji si, jak Monika dorazila a já jsem jí s vděčností a úlevou objala. Monika se o mne starala celý den, kdy jsem se nemohla otevřít na potřebný počet centimetrů a začít rodit. Dodávala mi odvahy. Myslím, že i manžel byl rád, že je s námi někdo, kdo ví co se děje a ví co je pro mne v danou chvíli nejlepší. Odevzdala jsem se tedy s maximální důvěrou Monice a svému manželovi. Mozek jsem vypnula.
Jeden z mých nejsilnějších zážitků z porodu přišel v době, kdy Monika požádala porodní asistentku, aby mi přinesla ukázat miminko jiné maminky v porodnici. Ještě než se porodní asistentka přišla s miminkem, se dostavil zvláštní pocit. V tom jsem to viděla a cítila… Déjà vu. Něco, co jsem jakoby už jednou prožila. Viděla jsem před sebou zelené dlaždičky koupelny ve které jsem v tu dobu seděla na míči, poznávala jsem to vnitřní napětí, teplo a vyčerpání a přitom nádhernou zmatenou záplavu pocitů při pohledu na toho drobečka, kterého právě přinesli. Bylo to tak silné, že jsem začala brečet a hned se se svými pocity svěřila. Je neuvěřitelné, co se v lidském mozku skrývá. Dosud to nedokážu vysvětlit. Vědělo mé tělo již předem, co prožiji?
Odpoledne jsem se začala otvírat a mohli jsme přejít na porodní sál. Byla jsem ale tak vyčerpaná, že jsem si sama vyžádala epidural. Ten mi bohužel zastavil kontrakce a vrátil mne do reálného času. Na druhou stranu mně nesmírně ulevil od bolesti a já si mohla odpočinout. V této době jsem si začala povídat a Monika mne překvapila svými otázkami, které směřovaly přesně do skrytého nitra mé duše. Našla přesně ta místa, která mne trápí a možná jsou důvodem toho, proč se otvírám pomaleji. Než jsem o tom stihla začít přemýšlet, vrátily se mi po nasazeném oxytocinu kontrakce a začala jsem se soustředit opět sama na sebe. Za doprovodu Moniky a pomoci mého manžela se nám nakonec podařilo, že dítě sestoupilo do porodních cest.
Když se mi Monika zeptala, v kolik hodin chci porodit své děťátko, byl to pro mne takový impulz, že jsem se koukla na hodiny a dala si celkem ambiciozní cíl. Začala jsem se soustředit jen na to jediné a dala obrovskou sílu do představy narozeného děťátka.
I když to trvalo ještě několik málo hodin, zdálo se mi to jako chvilka. Přišel jeden z nejkrásnějších zážitků mého života. Když jsem naši dceru cítila na svém břiše a pak viděla toho malého tygříka, jak zvedá hlavičku a sápe se po prsu, začala jsem brečet a smát se zároveň. Něco tak silného jsem dosud nezažila. Manžel byl na tom podobně. Monika mně pomáhala i v tuto dobu, kdy korigovala cestu drobečka k bradavce, podložení mé hlavy a dobu, kterou jsme se svojí dcerou mohli v klidu a nerušeně strávit na porodním sále. Pak už šlo všechno neskutečně dobře. Dcera nebrečela a měla se čile k světu. Ze sálu jsem odešla po svých a celou noc jsem od dcery neodtrhla oči. S kojením jsme neměly žádné problémy a hojila jsem se bezbolestně a rychle. Následující dny v porodnici jsem si maximálně užila a celý můj vesmír se točil kolem Emy.
Kdybych se měla možnost znovu rozhodovat jak rodit, nevolím jinou cestu. Manžel i Monika pro mne byli obrovskou podporou a jsem ráda, že jsem právě s nimi mohla porodit naši dceru Emu.
Míša Hoření (Ema) 15. 2. 2014
Zpět na příběhy
Vzpomínky, které se nezapomínají...
Doprovod k porodu i celé provázení těhotenstvím přináší s sebou řadu situací. V širokém spektru nekonečných možností života. Myslím, že některé příběhy stojí za to napsat. Se svolením zúčastněných jsou tu i pro vás...Některé použité fotografie jsou ilustrační.