Valinka a Sofinka
15.July 2018
Valinka
Na naše milované, vytoužené první miminko jsme se strašně moc těšili! Připravovala jsem se poctivě - předporodní kurz u paní Königsmarkové, kurz Hypnoporodu Jemné zrození, všechno jsem měla načtené a poctivě cvičila s Aniballem (což mě časem začalo dost bolet, tak jsem sice přestala, ale vytvořila jsem si mylnou představu - když cvičení takhle bolí, porod bude bolet mnohem víc. Přitom to tak nebylo.) Porodu doma jsem se bála, ale o tom, že chci mít u sebe dulu jsem nepochybovala. Cítila jsem, že chci mít u porodu jen ženy. Začala jsem si hledat dulu a když jsem viděla Moničinu fotku, měla jsem jasno a hned jsem se s ní chtěla potkat. Okouzlila mě a já věděla, že je ta pravá!
Když přišel termín porodu, nic se nedělo a čekali jsme dlouhých 11 dní, když pak mi v noci začala po troškách odtékat voda. Přišly jemné kontrakce. Začala jsem se strašně těšit! Po poradě s Monikou jsem zůstala ještě celou noc v posteli, objímali jsme se a trochu pospávali. Do rána se nic nezměnilo, tak jsme vyrazili do porodnice v Podolí, protože bylo potřeba miminko zkontrolovat. Jen jsem ale vstala a rozsvítila, kontrakce začaly zeslabovat.
Příjem a “výslech” v Podolí trval přes 2 hodiny (přestože jsem tam chodila do poradny a vše jsem vyplnila dopředu), čímž se vše úplně zarazilo. Pak jsem se dostala na pokoj. Kromě trochy odtékající vody se nic nedělo. Žádné kontrakce. Přemýšlela jsem, proč si Valinka upouští svůj “bazének” a nechce se jí ven. Zádrhel byl v mém podvědomém strachu z porodu, což jsem ale netušila. Šli jsme na procházku, povídali si a těšili se. Když se celý den a celou noc pořád nic nedělo, nechala jsem si druhý den ráno zavést tabletku na vyvolání porodu, protože jsme o Valinku začínali mít obavy.
K večeru jsme si našli tmavé místečko na chodbě porodnice, kam nikdo nechodil a byl tam klid, povídali si a zvali Valinku k nám na pomazlení. A zabralo to! Zůstali jsme tam, dokud se kontrakce daly vydržet, pak jsme se vrátili na monitor, který kontrakce potvrdil. Čekali jsme několik hodin a kontrakce byly znát, ale pořád jsem se neotvírala. Začínala jsem být unavená a říkala si, jak dlouho to ještě může trvat.
Šla jsem do sprchy a tam se to, během 5 hodin, pomalu rozjelo. Poslala jsem Valinčina tatínka pryč a přestala jsem vnímat čas. Překvapila mě síla kontrakcí, lekla jsem se a podvědomě jsem si tím porod zase zastavila. Byla jsem otevřená na 10 cm, mohla jsem porodit a místo toho jsem se několik hodin trápila na porodním sále kontrakcemi, které strašně bolely a já jim v duchu nadávala, bránila se jim a říkala si, že už to nevydržím.
Když jsem měla jít na další monitor, omdlela jsem, když jsem vycházela ze sprchy. Monika mě chytila v poslední chvíli. Naštěstí mě to nějak probralo a uvolnilo a Valinka sestoupila níž. Byla jsem tím podvědomým strachem tak sevřená a stažená, že tam, malinká moje láska, nemohla správně nastavit hlavičku
Moc tomu nepomohl ani personál, když na mě doktorka mluvila při kontrakcích a chtěla po mě odpovědi.Lehla jsem si na záda, ale pořád jsem se bála, že když takhle bolí kontrakce, až půjde miminko ven, bude to hrůza! (Jak strašně jsem se spletla!) Drtila jsem Monice ruku a pošeptala jí, že nechci Valinku pustit, protože se bojím a nevím čeho. Monika mi řekla:” To je v pořádku, klidně jí pusť, ona se na Tebe už strašně těší!” Vběhly mi slzy do očí - vždyť vlastně já na ní taky! Tak jo, pustila jsem jí. Byla to obrovská úleva, když jsem cítila, že už jde ven, téměř to nebolelo. Kdybych se nebála, mohla jsem si porod v pohodě užít a ne si ho zbytečně prodlužovat. Tohle mi ovšem došlo až dlouho po porodu. Takhle trval porod 52hodin, z toho těch posledních 10 hodin bylo skutečné utrpení - mojí vlastní vinou!
Když mi jí dali do náruče, třásla jsem se vyčerpáním a štěstím a zaplavila mě obrovská láska. Hned přišel Valinčin tatínek a zamiloval se. Valinka vypadala jako jeho klon, vůbec neplakala, jen se na nás usmívala. Pořád jí chtěl chovat
Pak se přisála a štěstí bylo dokonáno. Omluvila jsem se jí, že jsem jí cestu na svět tak zkomplikovala.V šestinedělí, při bondingu v posteli na mě spala a z ničeho nic začala strašlivě plakat a naříkat a vydávala zvířecí zvuky, které mi lámaly srdce. Myslím, že si znovu prožívala porod a trauma, které jsem jí způsobila. Věřím, že se toho tak zbavila. Přivinula jsem si jí ještě pevněji k sobě a šeptala jí, jak moc jí miluju a že se jí moc omlouvám. Usmála se
Tak snad vše v pořádku. Teď jsou jí 3 roky, je báječná, moc šikovná, nebojácná, nadaná chytrá a samostatná - jsme na ní strašně pyšní!Nakonec jsem řekla Monice: ”Příští porod bude daleko rychlejší a krásnější” a Monika odpověděla:” Jsem ráda, že i po takovémto porodu si hned dokážete představit další”. A taky že jo, další porod šlo všechno úplně jinak, mnohem líp
Už jsem se totiž nebála!Sofinka
Našeho milovaného druhého děťátka jsme se už nemohli dočkat, ale Sofinka se rozhodla, že je jí u mě v břiše tak dobře (přibrala jsem 30 kg a Sofinka se narodila s váhou 4980 g!), že se jí ven nechce. Po první zkušenosti s porodem v Podolí jsem se rozhodla tentokrát rodit v Neratovicích u Prahy. Byl to krásný zážitek hlavně díky báječné Monice a úžasnému personálu, který v každý okamžik porodu i našem pobytu s miminkem vnímal mě a miminko a naše potřeby. Patří jim za to obrovský dík! Můžu vřele doporučit! (jen příklad, na denní lékařskou kontrolu jsme chodily, když se Sofi vyspinkala a napapala, nikdo mě nenutil jí budit! Byla jsem u všeho, nedala jsem jí z ruky, nikdo se tomu nedivil. Bylo vidět, že svou práci dělají rádi.)
Nechali mě přenášet 14 dní, ale nakonec, i přes všechny babské rady a přemlouvání miminka, stejně jako u prvního porodu, jsem dostala tabletku na vyvolání.
Byla jsem přijata a šla na pokoj, kde už byla maminka s 3 denním chlapečkem. Byla báječná! Zářil z ní klid a pohoda a nějak se to na mě přeneslo. Krásně jsme si povídaly a řekla mi, ať se se Sofinkou domluvím, jak její cesta na svět proběhne a tak to bude.
Tak jsem si sedla na svoji postel a opravdu mluvila se Sofinkou, tentokrát nějak jinak - skutečně. Domluvily jsme se, že se během 3 hodin narodí a že to to obě zvládneme s láskou a velkým těšením se jedna na druhou. Do 10 minut přišla první kontrakce a pak další a další, byly hned po 3 minutách. Tentokrát to byla teda rychlost! Brala jsem to s klidem a radostí. Sofinčin tatínek mi jel pro jídlo, tak jsem mu hned zavolala, ať to otočí a jede zpátky, že Sofi se už vydala na cestu. Byla jsem dojatá, že už za chvíli budu držet v náruči svoje milované děťátko.
Za dalších 30 minut jsem šla na monitor, kde už jsem s úsměvem funěla jako mašina. Martin byl samý fór a tak jsme se pořád smáli.
Po monitoru, dalších 30minut, už jsem začala “hučet”, vydávat hrdelní zvuk, který značil, že už je čas přejít na porodní sál. Tatínka poslali do bufetu a mě dali klystýr, pak jsem šla do sprchy.
Ve sprše jsem seděla na míči, užívala si teplou vodu, vnímala jsem, jak pracuje děloha a vítala jsem každou kontrakci a děkovala jí, že mi pomůže si už brzo pochovat Sofinku v náruči.
Po asi 30 minutách jsem se cítila unavená, tak jsem se na jednu kontrakci rozzlobila, že bolí a že takhle ne, tak mě vytrestala
. Musela jsem se sama sobě smát. Poučila jsem se a další kontrakce jsem zase vítala s úsměvem a poděkováním. Nebylo to jednoduché, ale fungovalo to, téměř nebolelo a já se otvírala rychle a opravdu s daleko menším úsilím než u prvního porodu.Ve sprše jsem byla asi hodinu, Monika mi podávala do sprchy studené pití a tím, že tam byla, klidná, vědomá, zářil z ní klid a pohoda, tím mi strašně pomáhala! Pak byl čas na kontrolu a monitor. Poprosila jsem Moniku o nahřívací polštářek na záda, protože jsem tam chtěla cítit teplo a ona ho nějakým zázrakem okamžitě sehnala.
Při kontrole se zjistilo, že 2,5 hodiny od první kontrakce jsem otevřená na 10 cm. Nikdo mě nikam netlačil, nic po mě nechtěli. Nechali mě, ať jsem v poloze, v jaké je mi příjemně a porodní asistentka se přizpůsobovala mě. Na porodním sále bylo krásně útulno a byla tam se mnou jen dula Monika a báječná porodní asistentka. Sofinka mohla přijít. Klečela jsem na všech čtyřech na porodním lehátku. Pak to přišlo. Tlak a tělo začalo samo tlačit. Drtila jsem Monice ruku (ani si chudák nestihla sundat prstýnky - tímto se jí ještě jednou velice omlouvám). První zatlačení a cítila jsem, jak hlavička postoupila níž a zase se vrátila. Zalil mě blažený pocit. Už tu bude. Pauza, vydýchat. Další vlna, hrdelní zvuk a Sofince vykoukla hlavička na svět. Pauza, vydýchat. Zvláštní pocit, pohladila jsem Sofinku po vláskách. Láska, klid, mír a blaho. Další vlna, hrdelní zvuk a Sofinka byla na světě! Porodní asistentka mi ji hned podala mezi nohama do náruče, Monika mi pomohla se otočit na záda, abych si ji mohla přivinout na holé tělo. Přišel tatínek. Nedokážu to ani popsat - zalila mě taková vlna všeobjímající lásky! Byla tady a byla a je dokonalá!
Celý porod od první slabé kontrakce do pochování trval tři hodiny. Díky Monice, personálu v Neratovicích a tomu, že už jsem věděla, že kontrakcím se nesmí bránit, byl můj druhý porod nádherný. Hned bych si ho prožila znovu. Už jsem věděla, co se bude dít. Že moje tělo a miminko ví nejlíp co a jak udělat a já mám jen naslouchat a nebránit se. První porod naší milované dcery jsem svým strachem prodloužila a zkomplikovala sobě i naší prvorozené. U druhého porodu už jsem to nechala na přírodě a miminku. Nádherný zážitek!
Mimochodem, Sofinčin porod byl v mnohém výjimečný – tři hodiny, téměř bez bolesti, porodní váha 4.980 g, ve vláskách má malý bílý pruh vlásků, šla ven hlavičkou, na které si držela ručičku (prý brzdila, protože cítila, že to bude fofr) a na pupečníku měla “amulet” (uzel, přes který normálně proudily živiny a vypadal jako amulet). V porodnici se všichni chodili dívat na tu pětikilovou holčičku, která se narodila přirozeně a za 3 hodiny. Bylo to díky fantastické Monice a porodní asistentce, která nepanikařila a v klidu mě provedla celým porodem. Taky nikdo dopředu netušil, že porodím pětikilové miminko, takže jsem byla v klidu i já. Zkrátka, když se žena nebojí, nebrání se a nechá to na přírodě, tělo i miminko si se vším poradí.
Z celého srdce chci poděkovat Vám, Moniko! Vaše práce je nádherná a náročná zároveň. Máte můj velký obdiv, celoživotní vděčnost a s velkou láskou o Vás a “našem” porodu budu svým dcerám jednou vyprávět. Snad si z toho vezmou to, co já
Být ženou je obrovský dar!Veronika R., Praha
Zpět na příběhy
Vzpomínky, které se nezapomínají...
Doprovod k porodu i celé provázení těhotenstvím přináší s sebou řadu situací. V širokém spektru nekonečných možností života. Myslím, že některé příběhy stojí za to napsat. Se svolením zúčastněných jsou tu i pro vás...Některé použité fotografie jsou ilustrační.