Emča
23.September 2013
Moniko, chtěla bych Vám napsat velké díky za Vaší práci a přítomnost u mého porodu. Už několik měsíců mám v emailu rozepsaný koncept a teď - rok poté, bych ho už konečně mohla odeslat, jako zpětnou vazbu. Přeji vám mnoho úspěšných asistovaných porodů a jsem ráda, že mi Vás osud přihrál do cesty. Tak bych byla ráda, aby čím dál více žen bylo schopno třeba i s Vaší přítomností porodit co nejpříjemněji…
…Když jsem zjistila, že jsem těhotná, slovo dula nebo porodní asistentka mi často znělo v uších. Nevěděla jsem, které z nich slyším hlasitěji. Posléze jsem došla k závěru, že v porodnici bude porodních asistentek dost, já ale potřebuju někoho, kdo mě bude vést a motivovat. Pracovat s mými skrytými tématy, která by mohla jakkoliv ovlivnit průběh porodu. Ano zvažovala jsem přítomnost manžela, ale ví snad on něco o porodu? Ignorovala jsem tedy jakékoliv seznamy do porodnice, které ve všech časopisech radily vzít si tolikero vložek a pyžam a založila si svůj. Na mém seznamu do porodnice byla mimojiné práce na svých zahrabaných tématech a také dula. Poté co jsem se svými bubáky šla s pomocí Terezy Kramerové za andílky, aby vše vyčistili, jsem dostala tip nejen na balónek Epi-no, ale i na dulu Moniku. Shlédla jsem její stránky a ten pocit, který z nich vyzařoval, jsem nemohla dostat z hlavy.
Tak jsme se tedy sešly. Setkání bylo moc příjemné a já získala opět větší sílu k tomu co mě v budoucnu čekalo. Ze svého závodního období jsem byla zvyklá být vedena trenéry a Moniku jsem si vybrala jako trenérku na závod, který mě čekal. Tréninkové jednotky obsahovaly práci na své psychice, tak jak mi zadala Tereza a doporučení cvičit s balonkem Epi–no. Byla jsem zvyklá na mnohem větší zátěž, takže jsem se nemohla dočkat až nastane ten moment, kdy budu moct začít „trénovat“. Ze začátku jsem z Epi–na měla respekt a paniku, že to nezvládnu. Ale jak jsem pilně postupovala centimetr za centimetrem, rostlo i mé sebevědomí. Ten den kdy jsem se dostala na 10 cm jsem vzkázala mé dceři, že už si můžeme jít pomalu pro medajle. Druhý den praskla voda. Nervozně jsem se postavila do vany a volala Monice. Začala jsem panikařit, protože závod právě začínal. Dohodly jsme se, že za několik hodin se sejdeme v porodnici. Vyslechla jsem si ještě další tipy trenérky a jelo se. Tentokrát jsem seděla na zadní sedačce, zpívala mé dceři a povídala jí, že se nemá čeho bát. Kroutila jsem boky a snažila se napojit na celý vesmír, aby mi pomohl a dal sílu. Po příjezdu do porodnice nastala krušnější chvilka formou monitoru a výslechu anamnézy, nicméně zatla jsem zuby a snažila se najít v sobě klid i bez trenéra.
Můj muž nevěděl do čeho jde a říkal si, že já sama vím nejlíp co dělám a koho budu mít u porodu. Pravděpodobně čekal nějakou starou paničku, kdoví. Když vešla Monika do porodního pokoje, pochopil, proč jsem si vybrala právě ji. Zpětně mi ten moment popsal, jako když vejde do místnosti anděl. Dalších pár hodin jsme strávili o samotě v porodním pokoji, při světle svíčky a meditační hudbě. Povídali jsme si o svatbě, těhotenství a rozdělané svíčkové u Moniky v kuchyni. Čas od času mi dala rady, jak s přibývajícími kontrakcemi naložit. Při nepříjemném monitorování vedla můj dech. Když už jsem byla v koncích a sáhla bych po jakékoliv bolest mírnící medikaci, povzbudila mě a já tak cítila, že už jsme skoro v cíli. Hájila má přání i když já tou dobou byla naladěná na úplně jiné noty a nebyla schopná komunikovat. Tak byla vyslyšena skoro všechna moje předporodní přání a malá Emča byla brzy zdravá a krásná mezi námi. Těch pár minut zpětně vnímám jako v nějaké mlze. Monika s námi ještě chvíli pobyla, pomohla mi v začátcích kojení a pak opustila naší nově založenou rodinu, aby odjela za tou svou.
V nevědomosti prvorodičky jsem se potýkala s několikaměsíčním šokem, který následně nastal. Žádné láskyplné pocity, jen zoufalost a trampoty s kojením. Nevím jak jsem tímto obdobím prošla, nicméně zpětně vím, že jsem měla odhodit předsudky a touhu být dokonalou a zavolat si Monice vícekrát o radu. Ať už o psychickou podporu a nebo radu při kojení, které jsem nakonec díky bolesti a vyčerpání vzdala.
Teď když slavím roční narozeniny své dcery se na tu dobu s odstupem dívám a spoustu věcí bych asi udělala jinak. Nicméně tenkrát jsem dělala jak nejlíp jsem uměla. Dcera je spokojená, už dávno to není to stále uplakané miminko a její úsměv je jako záplata na ty kusy rozervané duše toho období. Jak mi řekla moje kamarádka, zdárný a pohodový porod je velký luxus, nicméně tam to všechno jen začíná. Měly jsme krásné první setkání, stále věřím, že právě díky Monice. A kdo říká, že každá pohádka musí mít hned happy end.
Přeji krásný podzim
Martina Chomátová, Jílové u Prahy, září 2013
Zpět na příběhy
Vzpomínky, které se nezapomínají...
Doprovod k porodu i celé provázení těhotenstvím přináší s sebou řadu situací. V širokém spektru nekonečných možností života. Myslím, že některé příběhy stojí za to napsat. Se svolením zúčastněných jsou tu i pro vás...Některé použité fotografie jsou ilustrační.