Mareček
12.January 2010
Na porod jsme se pečlivě připravovali a absolvovali předporodní kurz. Byli jsme vybaveni spoustou informací. Patříme k lidem, kteří si lékařů velmi váží, kteří ale chápou jejich roli při porodu tak, že by se měli ujmout jeho vedení v případě, že řeší komplikace nebo ještě lépe jim předchází. Jinak jsme spoléhali na sebe, porodní asistentku a dulu.
V případě komplikací jsme byli připraveni se rozhodnutí lékařů stoprocentně poddat. Ve stejném duchu byl napsán i porodní plán.
S blížícím se termínem na nás dolehla tíseň, i tíha odpovědnosti. Naše váhání definitivně ukončil článek v Respektu popisující jeden den duly při práci, který jsme si přečetli asi čtrnáct dní před stanoveným termínem porodu. Říkali jsme si, že už je asi pozdě se s dulou domluvit na doprovodu, ale Monika nám vyšla velmi mile vstříc. Kontakt na ní jsme našli na webu mojedula.cz. Zaujala nás sympatickou fotografií a následně také životním příběhem, který jsme si přečetli na jejích osobních stránkách. Absolvovali jsme seznamovací a informační setkání a už při odchodu jsme se s manželem navzájem ujistili, že jsme udělali dobře.
Tento pocit se následně potvrdil v průběhu porodu, který probíhal od prvního momentu zdlouhavě. Po prasknutí plodové vody trvalo ještě dva dny, než porod začal, ovšem ne spontánně, ale kvůli hrozbě infekce streptokokem byl uměle vyvolán. Celé dva dny byla Monika v jakoukoli denní i noční dobu k dispozici na telefonu. Většina lékařů, kteří mě během těchto dvou dní strávených na rizikovém oddělení v Ústavu pro péči o matku a dítě v Praze-Podolí vyšetřovala, neměla – nutno říci, že v důsledku obrovského pracovního tlaku - čas mi vše vysvětlovat. Monika mi trpělivě jejich postupy objasňovala i se všemi alternativami, které mohou následovat. To působilo velmi uklidňujícím dojmem.
V den D, kdy došlo k vyvolání porodu, mi začaly téměř okamžitě po zavedení tabletky silné kontrakce. Ač jsem se na porod připravovala a celou předchozí noc strávila na míči v domnění, že kontrakce, které jsem již pociťovala, jsou ty pravé, intenzita a razantní nástup té „opravdové“ bolesti mě opravdu zaskočily. Zachvátila mě panika a v tuto chvíli opět zafungovalo uklidnění ze strany Moniky, která přijela s mým manželem téměř současně. Během celého desetihodinového porodu mi byla Monika spolu s mým manželem velkou oporou. Pomáhala mi dýchat, radila změnu pozic, vysvětlovala, co se právě děje, naznačovala manželovi, jak mi může pomoci, oba mě masírovali. Celou dobu tam byla spolu s manželem jen pro mě. Manžel si mohl jít na chvilku oddychnout i ven, věděl, že se mnou někdo zůstává. Nutno říci, že jsme měli obrovské štěstí na úžasnou a trpělivou porodní asistentku, která celý porod vedla. Jako jediná z personálu nezareagovala při příjmu na sál na moje sdělení, že s námi bude vedle manžela také dula, posměšně nebo s obavou, naopak mi sdělila, že je to mé právo. Po celou dobu porodu mě o všech zákrocích informovala, komunikovala se mnou, manželem i dulou. Měla však na starosti ještě další porod. Monika s námi byla celou dobu a zůstala i po porodu, kdy jsem zažívala euforii a měla potřebu celý porod ještě jednou probrat (jako pak ještě tisíckrát).
Díky paní Monice, manželovi a oběma porodním asistentkám, které se s přicházejícím večerem vyměnily ve službě, díky celé této skvělé konstelaci vzpomínám na porod jako na jeden z nejkrásnějších dnů svého života, jehož vyvrcholením bylo narození syna Marka. Oba jsme se s manželem shodli na tom, že bychom doporučili dulu všem párům, které se zajímají o aktivní přístup k porodu a rozhodli se přivést své dítě na svět v porodnici, jež přítomnost duly umožňuje. A to nejen těm, kteří zažívají porod poprvé, jak potvrdila zkušenost mého kamaráda.
Paní Moniku bychom doporučili dvojnásob. Už jen její přítomnost působí velice uklidňujícím dojmem a její jednání je zcela profesionální. Nikdy nás do ničeho netlačila a vše s trpělivostí a zasvěceně vysvětlovala a podporovala naše rozhodnutí. Její krédo „přijmout věci tak, jak přicházejí a smířit se s nimi“ působí velice pozitivně. Porod je opravdu „nářez“ a já si luxusu v podobě tří osob, které se o mě staraly, velice vážím. Děkujeme, Moniko!
Leden 2010 - Praha, Martina, Pavel a Marek Novotní
Zpět na příběhy
Vzpomínky, které se nezapomínají...
Doprovod k porodu i celé provázení těhotenstvím přináší s sebou řadu situací. V širokém spektru nekonečných možností života. Myslím, že některé příběhy stojí za to napsat. Se svolením zúčastněných jsou tu i pro vás...Některé použité fotografie jsou ilustrační.