Hanička
05.July 2012
Čekala jsem naše druhé dítě, i když první porod byl z medicínského hlediska v pořádku, tak jsem cítila, že by to mohlo být lepší. Na dulu Moniku jsem dostala kontakt od své známé z mateřského klubu. Něco už jsem o dulách slyšela, ale Moničina prezentace mě přesvědčila a odhodlala jsem se jí zavolat.
První schůzka proběhla před dnem termínu porodu a s Monikou jsme probraly můj první porod, mé pocity a zklamání. Vše mi vysvětlila, doporučila vhodnou porodnici pro mé plány (Mělník) a hlavně uklidnila mě. Chtěla jsem přirozený porod bez medikace, nechat miminku dotepat pupečník, nijak ho netýrat zbytečnými zásahy a zejména bonding. Pravda, vybrala jsem si nejhorší porodnici pro tyto své záměry (Motol), ale věřila jsem, že vše zvládnu.
Už od pátku mi odcházela hlenová zátka, proto jsem čekala, že se porod rozběhne o víkendu. Shodou náhod jsme o víkendu jeli na rodinnou sešlost k Mělníku, tak jsem doufala, že se naše druhá holčička rozhodne přijít na svět zrovna v sobotu. Celou cestu tam jsem ji přemlouvala, že už je čas, avšak slečna byla jiného názoru. Byla jsem zklamaná a rozhodla jsem se, že pokud to nebude Mělník, tak to bude Motol, ovšem s Monikou. Dala jsem jí vědět, jak jsem se rozhodla, a Monika souhlasila, že mě tam doprovodí při porodu. Můj muž k porodu nechtěl a já jsem si ho tam také nedovedla představit.
V pondělí ráno jsme jely se starší dcerou nakoupit. V obchodě mi praskla voda. Ovšem dcerka odmítla jet domů, že ještě „nakoupit rohlíček“. Tak jsem dala vědět muži i babičce, nakoupila, zaplatila, naskládala nákup do auta a odjela domů. Chvíli po příjezdu z nákupu, už tam oba dorazili. Muž mě popoháněl, ať se rychle chystám, a já, že máme spoustu času. V autě jsem zavolala Monice, slíbila, že do hodinky je v Motole. Teprve v autě jsem začala sledovat kontrakce, které byly po 5 minutách. Cestu zvládl muž opravdu rychle, dopoledne a přes celou Prahu za cca 20 min. Ještě, že jsme nepotkali polici.
Po příjezdu do Motola byly už kontrakce po 4 min., a čekal mě příjem, vyšetření (otevřená na 2 cm), natočit monitor (dlouhá půlhodina), nějaké papírování a podpisy. Pak už dorazila Monika. Hned si ke mně sedla a začala mi masírovat záda. Její přítomnost mě uklidnila. Radila jak dýchat, opět jsem (stejně jako u prvního porodu) dýchala špatně a tím pádem zvracela. Po dalším vyšetření (7 cm) mě sestra s Monikou odvedly na sál, do porodního boxu.
Ještě pár kontrakcí mi bylo dovoleno strávit vestoje opřená o lůžko. Pak už mladá doktorka s porodní asistentkou chtěly mít o situaci přehled, a tak mě donutily do lehu. Kontrakce šly rychle za sebou a byly dost bolestivé, ventilovala jsem je křikem, což se některým zaměstnankyním porodního sálu nelíbilo a byla jsem patřičně okřiknuta. I přes bolestivost kontrakcí jsem si všimla, že mám diváky, neboť dveře do boxu nebyly úplně dovřené. Přiznávám ale, že v ten moment mi to bylo víceméně jedno. Měla jsem vedle sebe Moniku, které jsem drtila ruku a tiskla se k ní, šeptala mi do ucha, jak dýchat a dýchala se mnou. Blížila jsem se do finále, cítila jsem velký tlak a bolest a snažila se poslouchat, co jak dělat, kdy tlačit a kdy ne. Najednou jsem slyšela, podívejte se, hlavička už je vidět a je vlasatá jako vy. Cítila jsem, jak jde hlavička ven, pak uvolnění, ramínka a miminko vyklouzlo ven.
Doktorka na mé přání nechala víceméně dotepat pupečník, pak Haničku zabalili a položili ji na mě. Hned koukala, pozorovala mě a okolí. Byla krásná a voněla. Pak Haničku odnesly a za přítomnosti Moniky provedly nezbytná vyšetření. Zatím vyšla placenta, doktorka mi zašila porodní poranění a mohla jsem se těšit na svoji krásnou dceru. Dětská sestra Haničku přinesla, zkusila ji přiložit, ale zatím Hanička neměla zájem. Tak byla na chvíli umístěna do inkubátoru vedle mě. Po chvíli začala otvírat pusinku a strkat si ručičky do pusinky, tak jsme ji zkusily přiložit a krásně se přisála. Ležela na mě, sála bradavku a byl to fantastický pocit.
Celou tu dobu byla Monika se mnou, krásně jsme si popovídaly, všechno probraly a zhodnotily. Monika mě stále chválila, jak nám to hezky šlo, že je Hanička šikovná a moc mi pomáhala. Po celý porod za mě myslela na miminko, dodávala miminku i mě sílu.
Chtěla jsem porod hlavně rychlý. Celkem od prasknutí vody trval 3,5 hodiny, takže to se mi splnilo a jako nadstandard jsem s sebou měla spřízněnou duši, která mě podpořila a chránila v neznámém prostředí.
Jsem ráda, že jsem takového člověka, jako je dula Monika, potkala, je dokonalá profesionálka i přesto je skromná a klidná dáma, která dokáže prosadit svá, resp. má porodní přání, která za mě tlumočila personálu porodnice. Domnívám se, že právě díky Monice byl tentokrát přístup lékařky a sester pozitivní a respektující, což bylo přesně to, co jsem chtěla. Vím, že zvolit si dulu, dulu Moniku, ke svému druhému porodu bylo jedno z nejlepších rozhodnutí mého života.
Adéla Neubauerová, Praha, 5. 7. 2012
Zpět na příběhy
Vzpomínky, které se nezapomínají...
Doprovod k porodu i celé provázení těhotenstvím přináší s sebou řadu situací. V širokém spektru nekonečných možností života. Myslím, že některé příběhy stojí za to napsat. Se svolením zúčastněných jsou tu i pro vás...Některé použité fotografie jsou ilustrační.