Dula, nadstandard a sušička
18.March 2023
Dula, nadstandard a sušička
Když jsem zjistila, že jsem těhotná, kamarádka mi doporučila Dulu. V té době jsem v podstatě moc netušila o co, respektive o koho jde. Z vyprávění mi to ale přišel skvělý nápad, protože jsem si porod vůbec nedokázala představit a ani nevěděla, co od toho očekávat. Dostala jsem kontakt na Moniku a musím říci, že když to teď zpětně hodnotím, bylo to jedno z mých nejlepších životních rozhodnutí!
Mé první setkání s Monikou probíhalo skvěle. Byla velmi empatická, vyptávala se, poslouchala a já si začala uvědomovat, že i u porodu můžu mít nějaká přání, i když jsem je v té chvíli ještě neuměla pojmenovat.
Jak se můj první porod blížil, začala jsem si říkat, co je pro mě opravdu důležité a divte se, nebyl to nejnovější kočárek, postýlka či oblečení. Byla to Dula, nadstandard v porodnici a sušička. Syn se mi měl narodit v listopadu a představa věčného sušení prádla na sušáku mě děsila asi tak stejně jako, že v nemocnici budu na pokoji s bláznivými maminkami, plačícími miminky a na záchod budu chodit přes celou chodbu.
V den D jsem se cítila skvěle. První poslíčci mi přišli jako pohodička a říkala jsem si: „Tak jestli je tohle ono, tak je to brnkačka“. S přibývajícím časem a Dulou na telefonu už mi pomalu začínalo docházet, o co jde. S Monikou jsem si ten den, ale hlavně večer často volala. Povídaly jsme si spolu a ona přesně dokázala odhadnout v jaké fázi porodu se právě nacházím. Jedno z mých přání bylo, jet do porodnice jen jednou, a to se nám opravdu podařilo. Porod probíhal bez komplikací, ale na můj vkus déle, než jsem čekala. V jednu chvíli si pamatuji, že jsem jim tam málem omdlela. Po dlouhé teplé sprše mi totiž klesnul více tlak, tak mi raději hlavu vystrčili z okna ven a dali pár loků Coca-Coly. V tu chvíli jsem tam ale jako oporu měla svého muže Rosťu, který byl krásně veden Monikou. Upřímně si nás dva samotné moc nedovedu představit (Já asi nepříjemná a manžel nervózní. Jak pomoci tam, kde pomoci moc nejde).
Kristiánek se narodil po dlouhých 12 hodinách (v mých očích dlouhých, všichni ostatní říkali, že na prvorodičku dobrý
přirozenou cestou. Bylo to mé přání, ale nebylo dogmatické, kdyby se bývalo cokoliv dělo, byla jsem připravena to změnit, díky bohu jsem nemusela. Tady by mohl první příběh skončit, ale nekončí. S Kristiánem se nám zadařilo mít i ten nadstandard a bylo to boží. Měla jsem ho pořád u sebe, neřešila jsem, komu ho svěřím, když se mi chce na záchod a jídlo mi přinesli až pod nos, v podstatě „dovolená“ ALE …syn měl sací reflex v pusince trochu dál, než je asi standard a já prsa nalitá tak, že by snad i praskly, přesto se mi nedařilo moc kojit. Když jsem se to snažila řešit sama, byly mi spíše házeny klacky pod nohy, než že by mi chtěli pomoci. Syn dostatečně nepřibíral a pobyt v porodnici jsme si musely minimálně o den prodloužit, než začne dostatečně přibírat. Upřímně, nesla jsem to dost těžce, ale kojení jsem se vzdát prostě nechtěla. Po celém dni a několika ne moc úspěšných pokusech jsem sebrala odvahu a chtěla to se sestrami řešit, jestli kojím správně atp., ale nic zásadního jsem se bohužel nedozvěděla. I v této chvíli byla právě, Monika, nepostradatelná a pomohla mi to ustát před personálem a větami typu: „nejlepší odsávačka je prso“ „když byste měla hlad vy, taky se najíte, tak proč mu nedáte jiné“… Trvalo to dlouhých 20 minut, než se nám podařilo obhájit to, co chci, ale podařilo se, a to bylo nejdůležitější! Stačila jen odsávačka a kloboučky a najednou to šlo. Syn během dne přibral snad půl kila a paní doktorka to tenkrát okomentovala slovy: „Maminko, vy jste se nám nějak rozkojila“. Poté co jsem se se jí snažila vysvětlit, že po vyřešení problému to šlo samo, mi řekla, že jsem přeci žádný problém neměla a pustily mě se synem domů.Porod číslo dva
S druhým těhotenstvím jsme příliš neotáleli, všem v našem okolí to „druhé“ nějak nešlo, a tak jsme si řekli, že to necháme být. Otěhotněla jsem v podstatě hned a hned jsem také věděla co chci! Jedna z prvních věcí, které jsem udělala, bylo zavolat Monice, protože představa, že by měla plno mě lehce stresovala. Porod bez ní jsem si totiž už nedovedla představit ani já, ale dokonce ani můj manžel.
Druhý porod byl jiný v tom, že už jsem věděla do čeho jdu. Sice člověk tu bolest zapomněl (to je dobře), jinak by asi žádné druhé nebylo, ale také jsem si konečně více začala uvědomovat svá přání. U syna mě neustále nutili být na zádech, já neprotestovala, i když mi to bylo nepříjemné. Např. měla jsem kontrakci a u toho křeč do nohy, takže já tlačila ven, Monika nohou proti mně, to fakt nechcete zažít znova. Při dalším porodu jsem měla jasno, na zádech ne! Standardně jsem do porodnice jela jen jednou. Sice mi říkali, že mám ještě čas, ale Monika mi připomněla, že první porod byl pak celkem rychlý, ať si mi tam nechají a nechali. Porod probíhal opravdu rychle a bez komplikací, pomineme-li, že jsem byla na kapačce s antibiotiky, protože mi nedopadli dobře testy na streptokoka a já nechtěla nic riskovat. U porodu byl opět Rosťa (můj manžel), Monika a občas tam docházela porodní asistentka z porodnice. Bohužel jsem neměla tentokrát štěstí, a byla to zakomplexovaná paní, která sama ještě neměla děti, ale věk už ano a dávala to dost najevo. V průběhu porodu mě obvinila z toho, že jsem EKO MATKA, která chtěla rodit doma a na poslední chvíli si to rozmyslela (připomínám tu napíchnutou kapačku s antibiotiky). Porodní asistentka tam vždy přišla, zaprudila, že musím na záda a spolupracovat (tím myslela třeba vyšetření v průběhu kontrakce, které jsem odmítla a nechala si ho udělat až po ni) a odešla. Monika pochopila, že pokud mám v klidu porodit potřebuji především klid a návštěvy paní asistentky minimalizovat na nezbytně nutné. To se nám dařilo, možná i proto, že ani ona neměla tak velký zájem nás kontrolovat příliš často. Nicméně když tam přišla naposledy, zahlásila miminko je na hrázi a v klidu zase odešla. Bylo jasné, Dule, mě rozhodně ne, že se blíží pomalu, ale jistě finále. Dostali jsme jasný příkaz zvonit, což Dula i můj manžel samozřejmě chtěli dodržet, jenomže co člověk nechce, přišla větší kontrakce a najednou byla prý vidět hlavička. Monice i Rosťovi probliklo hlavou musí se zvonit, jenže Monika věděla, že nemůže odejít, protože se dcera narodí během pár vteřin a muži jsem to neumožnila včas já. Prý jsem ho držela za ruku tak pevně, že to nešlo, to si nepamatuji. Výsledkem bylo to, že se zazvonilo pozdě! Dcera se narodila v pořádku, Monice, do rukou, díky bohu, a to pro mě bylo nejdůležitější!
To, co následovalo pak byla tragikomedie porodní asistentky, která propásla porod a neměla se za co schovat (v té době jsem v celé porodnici rodila jen já
. Byla natolik neprofesionální, že mi nedokázala odrodit už ani placentu a musel tam dorazit někdo jiný. Snažili jsme se jí vysvětlit, co se stalo, ale slyšet to nechtěla. Dnes už tam nepracuje, ale po celou dobu jejího působení se s tím nikdy nesmířila a Moniku prý ani nezdravila. Dcera se narodila na mé 35. narozeniny, většího daru již nikdy nedostanu.Porod číslo tři
I třetí dítě bylo plánované. Možná si říkáte proč, když už doma máme „páreček“, ale prostě proto, že jsem si tři vždycky přála a můj muž nebyl proti. Člověka by napadlo, bože rodíš už po třetí, tak to dáš sama, respektive s manželem, k tomu už nikoho dalšího nepotřebuješ. Ale naopak i tentokrát jsem byla rozhodnutá opět využít služeb duly a opět Moniky. Ptáte se proč? Protože, byť vám to možná přijde zvláštní, na předešlé porody mám jen ty nekrásnější vzpomínky, i když jsem si sáhla na své pomyslné dno a potkala jsem se s arogancí porodní asistentky dosud nevídané, nic z toho mi to nedokázalo pokazit a považuji je opravdu za jedny z nejšťastnějších a nejkrásnějších chvil ve svém životě, byť to zní jako klišé.
U třetího porodu nastala velká změna. Po šestinedělí s Josefínou (má dcera) jsem si hnula se zády, které jsem měla Přes 20 let zlomené, ale nevěděla o tom. Čas od času bolely, ale nic dramatického. Při jednom rotačním pohybu s Kristianem se mi téměř zhroutil svět. Skončila jsem na spondylochirurgii (specialisti jen na záda) na kapačkách a byla ráda, že jsem. Jedna z prvních otázek k panu doktorovi, ale stejně zněla: „Budu-li moci mít ještě 3. dítě“. Světe divte se, zástupce primáře mi řekl: „Porodila jste už 2, proč byste nemohla mít třetí, jen bych počkal, až se z toho trochu dostanete“. Motivaci jsem měla obrovskou, nemohla jsem pořádně nosit dceru, bála jsem se, abych ji nepustila a když ke mně běžel syn, strachovala jsem se, abych se nerozsypala, jak domeček z karet.
Porod číslo tři je tu a Monika je opět jeho součástí. Tento porod byl pro mě, co se týká personálu v porodnici nakonec za odměnu, i když v první chvíli to vypadalo, že mě bude mít na starosti ta stejná porodní asistentka jako u mé dcery, měla totiž akorát službu. Díky bohu ji akorát končila, a tak přišel někdo jiný. Příjezd do porodnice byl jako v předešlých případech zmáknut, takže jsme se opět potkali s Monikou před porodním sálem. Jiné to bylo v tom, že jsme s Monikou obě znaly moji „novou“ diagnózu: zlomená páteř a tím pádem pro mě nejsložitější část přede mnou. Volné pohupování v bocích a absolutní uvolnění mi nešlo, tedy alespoň v mé hlavě ne. Bála jsem se, že opět skončím na kapačkách a téměř nechodící. Odvaha Moniky provést mě tím i tentokrát byla obrovská a dodnes ji za to moc děkuji. Porod probíhal brutálně rychle, na cestě do porodnice jsme podle mého manžela trhli rekord, a na porodním sále jsme se příliš neohřáli. Jediné, co si z tohoto porodu pamatuji je, že bolel víc než všechny ostatní a že jsem se poprvé v životě cítila „stará“ (bylo mi tehdy čerstvých 37) a mému manželovi jsem řekla: „Budu-li chtít ještě někdy 4. dítě, připomeň mi prosím tuhle chvíli“. Termín jsem měla 24.11. a můj manžel má narozeniny 25.11. dlouhou dobu jsem věřila, že i jemu se poštěstí zažít ten pocit a dostat dceru jako dárek k jeho narozeninám (i když jsme těhotenství podle toho rozhodně neplánovali), těsně před půlnocí jsem byla ráda, že se dcera již narodila. Opět úplně přirozeně, bez jakýkoliv nástřihů, oxytocinů či jiných moderních vymožeností. Ne že bych byla tak zásadně proti, ale pokaždé, když došlo na lámání chleba, že teď už bych si eventuálně i něco vzala, bylo vždy příliš pozdě. Když se na to teď zpětně dívám, jsem za to neskonale vděčná, protože i samotná rekonvalescence byla po všech třech porodech pak vždy úplně bez problémů.
Co říci závěrem? Jsem šťastná máma třech dětí a do svého (snad i jejich života) jsem si nepřinesla žádné trauma ani chuť zapomenout na to, co se tenkrát stalo, ba naopak. Když jsem tento příběh začala psát, přišla za mnou má starší dcera a ptala se mě co dělám, odpověděla jsem jí, píšu, Váš, porodní příběh a ona na to: „Mami a přečteš mi ho“? A já: „Ano, moc ráda, hned jak ho dopíšu“. Jsem ráda, že jsem mohla odpovědět takto, protože jednou, až bude třeba nastávající maminkou ona, bude vědět, že když máš kolem sebe lidi, kterým důvěřuješ, jde vše jednodušeji, takže Moniko, Rosťo, patří Vám mé obrovské DĚKUJI za to, že jste tam byli se mnou. Jsem Vám za to dodnes vděčná!
Dana, Praha
Zpět na příběhy
Vzpomínky, které se nezapomínají...
Doprovod k porodu i celé provázení těhotenstvím přináší s sebou řadu situací. V širokém spektru nekonečných možností života. Myslím, že některé příběhy stojí za to napsat. Se svolením zúčastněných jsou tu i pro vás...Některé použité fotografie jsou ilustrační.