Oliver, kamarád do deště
19.August 2015
Řekla bych, že málokdo měl z porodu tak špatný pocit jako já. Nepíšu záměrně strach, jelikož o strach nešlo. Už jen slovo porod ve mě odjakživa vyvolávalo odpor, pocit ponížení žen, nespravedlnosti ve světě mužů a žen a vizi něčeho podobného jen filmům sci–fi.
Je mi 35 let a jsem z rodiny, kde docházelo k domácímu násilí a vzpomínky na dětství nemám ráda. Po dlouhých sezeních u psychologa (ke kterým jsem se rozhodla v mých 31 letech, když jsem si konečně všimla, že můj vztah sama k sobě, k mužům a životu celkově není v pořádku) jsem si už své mnohé pocity a strachy, opovrhování sama sebou, muži a zklamáním z celého světa uměla vysvětlit a pracovat s nimi – vše mělo kořeny v dětství a vztahu mých rodičů. Ale v momentě, kdy jsem otěhotněla, vše vyvstalo s novou, původní intenzitou. Všechna má předešlá práce na sobě samé jako by byla pryč, nebo aspoň hodně na začátku. Mísily se ve mně pocity, jak všechno zvládnu, proč na svět, který byl pro mě zklamáním, přivádím dítě, jak vychovám svého syna tak, aby jednou nebil svoji ženu, panika z toho, že se budu muset o své dítě 24 hodin denně starat apod.
Moje těhotenství samotné nebylo nejjednodušší. Jsem velmi aktivní člověk a milovník jógy a zdravého životního stylu a do doby těhotenství jsem byla vždy naprosto zdravá. V těhotenství jsem naopak měla snad všechny neduhy, o kterých se můžete dočíst – nespavost, několik angín, začala u mě poprvé v životě alergie, zácpy, vyhřezlá plotýnka apod. Těhotenství byl pro mne šok, stavy neustálého oslabení pro mě byly nové a jen prohlubovaly moje myšlenky o tom, jak byly úkoly mezi muže a ženy rozděleny na světě nespravedlivě.
Pochopitelně jsem začala řešit i porod. Ten pro mne představoval vrchol té nespravedlnosti a jen představa toho, jak porod probíhá, ve mě vzbuzovala odpor (neznámé prostředí, cizí lidé, nahota, nemohoucnost, bezbrannost, to že proběhne mým pohlavním orgánem&hellip
. Byla jsem rozhodnutá, že pokud by to bylo jen trochu možné, chtěla bych porodit císařským řezem.Na radu mé kamarádky jsem se pak spojila s Monikou, které jsem všechny své strachy otevřeně popsala tak, jak jsem je cítila - bez jakékoli cenzury. Líbilo se mi, že mě nesoudila a vše, co mi poradila mi nakonec (tj. občas přes můj počáteční nesouhlas) dávalo smysl. Nejcennější rada, kterou mi dala, byla, abych porodila normální, přirozenou cestou, že možná zkušenost z porodu bude znamenat můj přerod z dítěte v ženu, že si začnu více vážit sama sebe a najdu konečně smíření se životem.
Od mé návštěvy Moniky jsem studovala návody na bezbolestný porod, začala se na porod soustředit ve svých myšlenkách a pozorně je sledovat, začala jsem více meditovat a analyzovat svůj strach a odpor.
Před porodem samotným jsem pak měla i pocit, že Moniku nebudu potřebovat a zda by pro mě nebylo větším přínosem a školou, kdybych porod absolvovala jen sama za sebe, tedy úplně sama (to, že u porodu nebude můj přítel, jsem věděla od začátku). Ještě, že jsem to ale neudělala.
Díky vyhřezlé plotýnce jsem byla v porodnici U Apolináře hospitalizována již dva týdny před plánovaným termínem porodu. Porod mi chtěli nakonec vyvolávat, ale začal naštěstí sám a to nocí slabých kontrakcí. V poledne jsem šla na porodní sál a Monika přijela do hodiny od mého telefonátu. Náš syn Oliver se narodil asi po dalších šesti hodinách.
Přínos a pomoc Moniky na sále u mého porodu se dá jen těžko popsat slovy. Monika se chová naprosto přirozeně, nelituje Vás, nedívá se na Vás smutně a soucitně. Monika mě u porodu suverénně, optimisticky, s nádhernou energií a s citem vedla za ruku minutu po minutě, objímala mě při kontrakcích, udržovala dobrou náladu, vše podrobně vysvětlovala, podpírala, hladila, dýchala se mnou. Chovala se naprosto v souladu s mými potřebami, aniž bych jí je musela slovně sdělovat, jako bychom na sebe byly napojené nebo jako by mě odjakživa znala. Už v průběhu porodu jsem věděla, že moje představy a špatná očekávání byly úplně zbytečné, nepřiměřené a oproti skutečnosti monstrózní.
S naším synem Oliverem máme báječný vztah, je to kamarád do deště. Starat o něj 24 hodin denně je radost, má krásný charakter. Já sama se mám od jeho narození zase o trochu víc ráda, svět je krásnější a nespravedlnost světa mě už netrápí – my ženy sice u porodu zažijeme bolest, ale oproti mužům máme krásný zážitek, nový, nevšední, povznášející, neuvěřitelný. Na porod myslím i dnes, tři měsíce po porodu, každý den, i na Moniku. S láskou a vděčností.
Vendula P., Apolinář
Váš příběh mě také velmi dojal a myslím, že nebudu sama. Děkuji za všechny budoucí čtenářky a hlavně za ty, které porod a „úděl“ ženy vnímají podobně jako vy před porodem. Velký dík patří hlavně Vám Vendulo, vaší pevné vůli a velké touze změnit staré a nepotřebné vzorce, které stahují do bolesti, viny a bezmoci. A vzpomeňte, jak Oliver pomáhal. Byl to on, ten malý velký mužíček, který se snažil šetrně přijít na svět a neublížit vám i když obě víme, že přírodní síly – kontrakce jsou mocné.
Dula Monika
Zpět na příběhy
Vzpomínky, které se nezapomínají...
Doprovod k porodu i celé provázení těhotenstvím přináší s sebou řadu situací. V širokém spektru nekonečných možností života. Myslím, že některé příběhy stojí za to napsat. Se svolením zúčastněných jsou tu i pro vás...Některé použité fotografie jsou ilustrační.