Adrianka
15.June 2010
K narození naší holčičky a porodu se zpětně vracím po 9 měsících. Některé vzpomínky jsou úplně jasné a krásné a některé už jsou značně zamlžené. Jen někde v podvědomí si pamatuji také negativní prožitky z porodu; přesně podle moudré přírody jsou již skoro zapomenuty. Mám ráda vše, co vychází z přírody, vše přirozené a nenásilné. Každou nemoc léčím bylinkami a odpočinkem, pokud je to možné. S tím, že vše vždy nejde tak, jak bychom si přáli, jsem se musela smířit již při početí naší dcery, které bohužel přirozené nebylo, ale i tak nám udělalo obrovskou radost, když jsme naši holčičku čekali. Člověk se smíří s mnoha věcmi, když jim přinesou radost, a s velkým respektem k přírodě se musí poklonit i vědě, vývoji, lidské moudrosti a pokroku.
Když jsem byla těhotná a myslela na porod, byla jsem velmi zmatená. Nevěděla jsem, co mě čeká. Manžel pracoval částečně v zahraničí, obávala jsem se, že budu na všechno sama. Neměla jsem už maminku, které bych se mohla na vše zeptat a poradit se. Hledala jsem zkušenost a oporu. Už dříve jsem slyšela o dulách a na internetu jsem si zjistila bližší informace. Bála jsem se špatného výběru, tak jsem navštívila stránky dul a vybrala si „certifikovanou dulu“ a zavolala jí. Jsem moc šťastná, že jsem se takovou náhodou dostala právě k dule Monice. Splňovala všechny mé představy o dule. Povídala mi o porodu, půjčila mi zajímavé knihy, upozorňovala mě na různé akce a přednášky, které byly zaměřeny na těhotenství, porod a mateřství, informovala mě o všem, co se může dít v porodnici a co mi bude případně nabídnuto, jak tělo pravděpodobně zareaguje, co bude poté následovat. Měla jsem tak dostatek času vše si promyslet a utříbit si informace. Dula Monika pro mě byla jistotou. Vyzařuje z ní klid, vyrovnanost, pokora, sebevědomí. Vědomí, že s námi bude u porodu, mě velmi uklidnilo.
Naše Adrianka se rozhodla přijít na svět o 3 týdny dříve. V pondělí večer mi praskla plodová voda. Byli jsme zaskočeni, ráno mi bylo v porodnici na kontrole řečeno, že se porod ještě neblíží, a najednou to přišlo. Hned jsme volali dule Monice, která nás uklidnila, sdělila nám, že všechno probíhá v pořádku a klidným hlasem nám vše vysvětlovala. Domluvili jsme se, že zatím zůstaneme doma, kontrakce ještě nezačaly, zkusíme se trochu vyspat a až budu cítit, že je potřeba jet do porodnice, tak vyrazíme a dáme si vědět. Během noci jsme si ještě několikrát zavolali. Brzy ráno jsem měla pocit, že kontrakce zesilují a chtěla jsem raději do porodnice. Monika říkala, že bude ještě asi dost času, ale pokud to tak cítím, tak ať to tak uděláme, a dáme vědět, jak bude něco nového a když budeme potřebovat, přijede za námi.
Na příjmu v porodnici mi bylo oznámeno, že se ještě nejedná o opravdové kontrakce a byla jsem umístěna na lůžkové oddělení. Během dne kontrakce ustaly úplně. Paní doktorka navrhla vyvolání porodu, což jsem odmítla. Kdyby nebylo Moniky, ani by mě nenapadlo o tom přemýšlet a přijala bych rozhodnutí lékařky bez námitek. Vzhledem k tomu, že jsem věděla, co by následovalo, a přála jsem si, aby vše probíhalo přirozeně, dokázala jsem být rovnocenným partnerem a spolurozhodovat o dalším postupu.
Kontrakce se však nedostavily ani do druhého dne. Měla jsem trochu obavu o miminko, tak jsem pak již s vyvoláním porodu souhlasila, ale nedokázala jsem se s tím vnitřně smířit. Vše najednou začalo vybočovat z mých přání a představ. Dostavily se poměrně silné kontrakce hned od začátku a následovaly rychle za sebou. Dula Monika i můj manžel Jirka přijeli do porodnice a snažili se mi pomáhat. Nebyla jsem úplně v dobré náladě, nedovedla jsem se vyrovnat s rychlým nástupem bolestivých kontrakci, tak jsem byla na manžela, který se mi snažil pomoct, nepříjemná. Přijmout pomoc od Moniky mi vůbec nevadilo. Sama nevím, čím to bylo.
Kolem druhé hodiny jsem se otevřela alespoň na 4 cm a mohla jsem se přemístit na porodní sál. Strašně se mi ulevilo, že už jsem zase o kousek dál, ale kontrakce nepolevovaly a začala jsem mít pocit, že to nemohu zvládnout, že mám málo sil a bolesti jsou moc silné.
Při přesunu na porodní sál byla Monika s Jirkou chvíli sama a vysvětlila mu, co se děje, proč se tak chovám a co od něj právě teď potřebuji. Od této chvíle jsem byla schopna přijímat pomoc od obou mých společníků.
Vzhledem k tomu, že již vše probíhalo jinak, než jsem si představovala, a byla jsem už hodně vyčerpaná silnými kontrakcemi, požádala jsem o epidurální anestezii. Věděla jsem, že to jinak nezvládnu, stále jsem byla otevřená pouze na 4 cm. Porodní asistentka mi vše vysvětlila, udělali mi testy a nakonec jsem „epidurál“ dostala. Úleva byla neskutečná. Najednou jsem si mohla na chvíli vydechnout a odpočinout. Úplně jsem se uvolnila, vrátila se mi dobrá nálada a načerpala jsem trochu sil. Porodní asistentka vzápětí zjistila, že jsem již otevřená na 9 cm. Nemohla jsem tomu uvěřit. Pak už se dostavila silná potřeba tlačit a všechno šlo najednou docela rychle. V 21h3min se nám narodila Adrianka. Bylo to úžasné. Všichni jsme byli moc šťastní.
Měla jsem velké štěstí na lidi, kteří se mnou při porodu byli. Dula Monika, manžel Jirka, porodní asistentka a ostatní personál porodnice, všichni mi moc pomohli a poskytli mi oporu. Dula Monika se mnou prodýchala každou kontrakci, ani jednu nevynechala. Byla stále se mnou. Navrhovala mi různé způsoby prodýchávání, abych se tak nevyčerpávala. Při potřebě tlačit mi poradila, jak si ulevit. Jsem přesvědčena o tom, že nebýt Moniky a Jirky, tak bych to nemohla zvládnout. Chtěla bych jim za to moc poděkovat.
Červen 2010, Praha - Petra Koubová
Zpět na příběhy
Vzpomínky, které se nezapomínají...
Doprovod k porodu i celé provázení těhotenstvím přináší s sebou řadu situací. V širokém spektru nekonečných možností života. Myslím, že některé příběhy stojí za to napsat. Se svolením zúčastněných jsou tu i pro vás...Některé použité fotografie jsou ilustrační.