Dva porody a každý jiný
07.April 2013
Milá Dulo Moniko, milé maminky,
rozhodla jsem se sepsat své zkušenosti ze dvou svých porodů – prvního bez duly a druhého s dulou.
Hned v úvodu bych Vám, dulo Moniko, chtěla poděkovat, neboť jste mi pomohla přiblížit se ke vnímání života. Děkuji.
1.porod
Je mi třicet let. První děťátko je vytoužené a dlouho očekávané. Nenechávám nic náhodě a připravuji se. Navštěvuji předporodní kurzy, cvičím, masíruji hráz, zpívám miminku, mluvím na něj, sleduji vývoj. Všechno je dokonalé, všechno je perfektně připravované. Podstupuji ultrazvuky, odběry krve, vše, jak mi lékařka diktuje a taky test na cukrovku.
Po tomto testu se moje slabší ledvina vzepřela, udělala si výduť a začala zadržovat moč. Ale to jsem nevěděla. Cítila jsem jen bolest a procházela mylnou léčbou na zánět ledvin – byla jsem v tu dobu mimo své bydliště a mimo své lékaře. Nikdo ledvině nevěnoval pozornost. Ani já ne. Bolí, bolí, nebolí, nebolí. A jako bych měla zlé tušení, domluvili jsme si s manželem znamení, že kdybych náhodou bolestí nemohla při porodu mluvit, ukážu „takhle“.
Přišel den zrození našeho prvního děťátka. Praskla mi plodová voda, jela jsem do porodnice stále ještě bez bolestí. Měla jsem v porodnici známé, takže se se mnou zacházelo nóbl. Na sále jsem byla brzy a čekala. Dali mi klystýr. A zanedlouho se mi rozjela ledvinová kolika. Nikdo to nevěděl, ani já ne. Bolestí jsem nemohla mluvit a vše to bylo diagnostikováno jako zádové bolesti porodní. To vše mi došlo až po letech a ze souvislostí s druhým porodem a díky dule. Moje ledviny prostě nesnáší náhlou změnu tekutin v těle a reagují – bolestivě reagují.
Porod byl dlouhý, bolavý, naděje na epidural zhasla, anesteziolog musel k císaři. Jediné, co jsem věděla, že není cesty zpět. A taky, ať už to skončí.
Taky jsem si nechala dát během porodu něco na zmenšení vnímání bolesti. Ach to byla hrůza. Sice míň bolesti, ale taky méně citu. Jako když vypadnete z rytmu. Věděla jsem naprosto přesně, že jsem učinila špatné rozhodnutí. Ztratila jsem spolupráci se svým bolavým tělem. A miminko? To jsem ani netušila, že bych s ním měla nějak vnitřně spolupracovat, to bylo chudák ponecháno svému vlastnímu osudu v porodních cestách. A pak:
Přišla velká vypuzovací vlna, kdy jsem měla pocit, že by dcera „vystřelila“ ven na jedno zatlačení, jen kdybych ji vyslyšela. Ovšem já poslechla zdravotní pokyn: „Maminko, netlačte nebo nám popraskáte!“ Silou vůle jsem ji rozdýchala, abych se nechala vyšetřit a za sekundu slyšela: „Tak už jste otevřená, můžete tlačit.“ Jenomže taková vypuzovací vlna už nepřišla. V hlavě mi znělo, že do čtvrt hodiny už bude dítě venku. Trvalo to hodinu a půl. Až posléze ze zprávy jsem se dozvěděla, že dcera měla pupečník kolem krku a tak hlavička vylézala a zase zalézala. A protože jsem měla protekci, tak mi nechtěli dělat nástřih a čekali dlouho, jestli se přeci jenom dítko nepodaří vytlačit. Nepovedlo. Dcera začala fialovět a byl potřeba velký nástřih na víc jak dvacet stehů, aby dítěti pomohli ven.
Když mi dceru položili na hrudník, tak jsem necítila nic a jen z povinnosti se slyšela říkat: „Jé, ta je hezká.“, ale upřímně řečeno mi to v tu chvíli bylo úplně fuk. Hlavně, že je to za mnou. Bože! Není! Ještě placenta. Ztratila jsem při porodu hodně krve, nemůže se čekat. Šup - oxytocin, šup – placenta ven, šup – a je přetržená. Nelze čekat, rychle dokončit. Uáááá. Kyretáž zaživa! To už na personál řval i můj manžel, ať mi dají něco na bolest. Pak mi říkal, že věděl, že jsem už za hranicí svých sil. Já jsem věděla, že jsem na hraně života a smrti.
Pak šití, sprcha, omdlení ve sprše, odvoz na pokoj, odloučení od dcery do rána a v duši spoušť a poušť. Tak takhle přichází děti na svět?
První porod byl pro mě šok a pochopila jsem, že jsem nebyla připravená a že všechny kurzy byly dost na nic. Manžel u porodu byl výborný, ale s porody neměl žádné zkušenosti, takže mi prostě nemohl poradit nebo pomoci.
A to je jenom polovina zážitku. Ta druhá polovina a pro mě bolavější, se odehrávala v dceři. Jak asi prožívala porod a pobyt v porodnici?
Škrtila se na šňůře, šlo jí o život a co následovalo? Byla sama bez mámy v místnosti s cizí sestřičkou a jinými dětmi. Následoval odběr krve z patičky. A znovu bez mámy s cizí paní. Ošetření pupíku – zase odnesená od mámy a sama. Jakou si z toho asi udělala zkušenost? Aha, když mě něco bolí nebo zažívám něco nepříjemného, děsivého, nesmí to nikdo vědět.
Dceři je nyní šest let. Dodnes se schovává, když jí něco bolí. Jako miminko strašně plakala, bála se noci, nesnášela moje sebemenší vzdálení.
Když jí byly tři měsíce, dostala jsem knížku První rok na celý život. A v mnohém mně pomohla. Myslím, že konečně jsem začala s dcerou navazovat vnitřní vazbu porozumění. K mé velké lítosti se však první okamžiky jejího života napravit nedají. Mohu už jen pomoci zpracovávat následky.
Po prvním porodu jsme byli s manželem rozhodnutí, že dcera bude jedináček.
2.porod
Po pěti letech jsem neplánovaně a překvapivě otěhotněla podruhé. Těsně pře zjištěním jsem četla knihu V náruči světla, kde se mimo jiné píše, do jakého zmatku se dostávají duše, které narazí na zaskočenost matky těhotenstvím. Tedy od prvopočátku jsem miminko vědomě vítala.
Těhotenství nebylo jednoduché. Nejprve cysta na žlutém tělísku, potom pohnutá záda následkem uklouznutí v koupelně, a pak opět bolest ledvin po testu na cukrovku, hrozba císařským řezem. Znovu výduť v ledvině, tentokrát zjištěná a hlídaná. Strašně jsem se bála porodu a věděla jsem, že chci dulu.
Zkontaktovala jsem Moniku po třetím měsíci. Měla jsem představu, že bych jí chtěla vidět jednou za měsíc, abychom se do porodu poznaly. Dula Monika předčila všechna moje očekávání. Zbavila mě strachů všeho druhu v souvislosti s porodem, navedla mě, jak si poradit s ledvinou, pomohla mi nalézt příčiny zdravotních problémů a narovnala mi sebevědomí, že jsem schopná rodit a že tentokrát to během porodu může být jinak. Záleží na mém rozhodnutí. Současně mě naučila vnímat miminko, ladit se na něj, domlouvat se s ním. Sestavila mi výborný porodní plán, zodpověděla všechny dotazy, co jsem měla a hlavně šířila kolem sebe klid, jistotu a pocit bezpečí.
Druhý porod byl rychlý. O půl deváté mi praskla voda a v jedenáct byla druhá holčička na světě. Díky dule jsem změnila svůj vnitřní postoj. Zdravotní personál je tu pro mě, ne já pro něj. Takže porod probíhal, jak já jsem chtěla. Žádné slepé naslouchání. Prostě jsem vnímala, co mi tělo říká a jak miminko jde. Skvělým průvodcem a překladatelem mi byla dula Monika. Ledvina nezazlobila, jsem přesvědčená, že díky tomu, že jsem nedostala klystýr.
Druhý porod byl rychlý, drsný, báječný! Nikdy bych nevěřila, že kdy o porodu řeknu, že byl báječný. Ohromně se mi zvedlo sebevědomí ženy. Uvědomila jsem si svou ženskou sílu. Dokázala jsem odmítnout oxytocin a do deseti minut jsem porodila celou placentu sama, čištění nebylo potřeba.
Teprve u tohoto porodu jsem chápala oč jde. U porodu jde o život. O život miminka a o život rodičky. Vyžaduje to aktivní účast obou stran. Je nutná aktivní účast matky, aby se snažila dorozumět se s miminkem, domluvit se s ním, jak by porod mohl probíhat. Vnímat svoje tělo při porodu a respektovat ho. Věřit sobě a ne personálu. Tím nechci snižovat význam zdravotníků. Je to příjemná jistota v zádech.
Dula mě taky naučila, že přirozeností je, že matka neopouští svoje dítě a to zvlášť ne na lékařské úkony. Tentokrát jsem u všeho byla a ač se třeba zdravotníci podivovali, tak to respektovali, protože to je moje právo – právo matky. A byla jsem moc ráda, že jsem u toho byla, neboť přirozeně u všech zákroků dcera hlasitě plakala, ale věděla jsem, že když mě slyší a vnímá, že to zvládne lépe. A taky jsem viděla ostatní maminky, jak jsou vlastně překvapené, že to děťátko pláče a že začínají přemýšlet, jestli to jejich taky tolik plakalo. Protože když vám dítě na zákrok odnesou, tak vám ho přinesou, až když je spokojené a to vytváří mylnou iluzi, že se mu vlastně tak nic nedělo. Celý život jsme dětem oporou a sytíme je jistotou, že obtížné situace zvládnou. Myslím, že tu největší podporu potřebují právě v porodnici. Všechno je nové, neznámé. Jenom máma je ta, co znají. Máma je jistota.
A za tohle všechno poznání vděčím dule. Dula Monika mě připravila na porod, báječně mě jím provedla, dala spoustu dobrých rad, jak si pomoci od bolesti a pomohla mi najít komunikační kanál s druhou dcerou.
Druhé dcerce je nyní rok. A častokrát slýchám, že dítě v takovéhle pohodě snad lidi ještě neviděli. Má jistotu v život a nepochybuje, že dokáže mnohé – na začátku možná s máminou pomocí.
Můj muž, který byl i u druhého porodu, říká, že dula byla naše nejlepší investice.
Dulo Moniko – DÍKY!
S přáním maminkám všeho dobrého
Adéla Popelářová
Zpět na příběhy
Vzpomínky, které se nezapomínají...
Doprovod k porodu i celé provázení těhotenstvím přináší s sebou řadu situací. V širokém spektru nekonečných možností života. Myslím, že některé příběhy stojí za to napsat. Se svolením zúčastněných jsou tu i pro vás...Některé použité fotografie jsou ilustrační.