Markétka
05.October 2009
Moje „dulí“ zkušenost
Okolnosti mého těhotenství a porodu byly dány dvěma základními faktory. Především skutečností, že jsem otěhotněla ve zralém věku 33 let (což bylo způsobeno tím, že jsem toho pravého tatínka potkala teprve před necelými dvěma roky). Byla jsem v příbuzenstvu i mezi kamarádkami již poslední bezdětná, a mohla jsem tedy čerpat z rozsáhlých zkušeností přítelkyň, sestřenic i vlastní sestry. Měla jsem proto dost přesnou představu o tom, co mateřství znamená v praxi (v krátkosti: znamená to ztrátu soukromí i volného času, významné fyzické nepohodlí, zásadní omezení, co se společenského života týče, setrvalou spánkovou deprivaci, frustraci a pochybnosti o tom, zda o své dítě pečuji dobře, absolutní závislost na tom novém tvorečku, protože bez něj už nebudu nikdy šťastná, další rozměr života, jeho nový smysl, a v neposlední řadě velkou radost, sdílenou napříč širokou rodinou, okruhem známých, ale hlavně s otcem dítěte). Také jsem toho věděla dost o porodech – kontrakce, epidurál, první a druhá doba porodní, císařský řez atd. Věděla jsem toho dost, aby mi bylo jasné, že toho před samotným porodem budu muset vědět ještě víc.
Druhým faktorem ovlivňujícím průběh těhotenství a porodu byl můj manžel. Od počátku dal najevo, že se samotného porodu účastnit nechce, a dělal vše pro to, aby byl porod pro mě co nejkomfortnější a nejbezpečnější. Doporučil jako nejvhodnější místo pražské Podolí a seznámil mě s institucí duly.
O dulách jsem do té doby nevěděla, myslím, že jsem neznala ani ten pojem. Ale po prostudování několika webových stránek mi bylo jasné, že přesně tohle potřebuji. Vybavily se mi zážitky nikoli mých vrstevnic, ale maminky, která ve 2. polovině 70. let minulého století přivedla na svět dvě holčičky. Když mluvila o porodu, nikdy si nestěžovala na bolesti nebo strach, ale hlavně na nepříjemné zážitky z nemocničního prostředí, způsobené krajně neosobním přístupem personálu. Když jsem jí pak vyprávěla, že mě k porodu doprovodí dula, přijala to s hlubokým uspokojením. Jak říkala, po svých zkušenostech byla připravena udělat všechno proto, aby její dcery nerodily vydány sestrám a lékařům napospas. Moje sestra, podobně jako většina kamarádek, měla po boku manžela. Mě se zdál doprovod duly ještě lepším řešením. Dalo se předpokládat, že to bude žena, kterou na porodním sále máloco překvapí, bude vědět, co se děje, bude krom morální podpory umět i vysvětlit, poradit – což se od sebelépe teoreticky připraveného partnera očekávat nedalo.
Takže jsem prolistovávala webovky jednotlivých dul, vytipovala si dvě tři dámy, o kterých jsem usoudila, že bychom mohly najít společnou řeč, a obeslala jsem je. Nakonec jsem se domluvila na schůzce s paní Monikou.
Monika úplně splňovala mé představy - neafektovaný, příjemný, vyrovnaně působící člověk, který ví, co může nabídnout, a nabízí rád. Někdo, o koho bude možné se v těžké hodince opřít.
I naše seznamování probíhalo podle mých představ. Na první schůzce u nás doma jsme si pověděly, co jedna strana čeká a druhá poskytuje. Další schůzka proběhla těsně poté, co jsem nastoupila počátkem října na mateřskou dovolenou. To už jsme blíž probíraly porod samotný. Protože jsem měla časově poměrně náročné povolání, ocenila jsem, že schůzky s Monikou mi velmi příjemným způsobem suplovaly studování literatury a navštěvování předporodních kurzů– Monika uměla odpovědět na všechny mé zásadní otázky. Třetí setkání se uskutečnilo z Moničini iniciativy na určité „neoficiální“ bázi. Společně jsme navštívily její kamarádku, která přivedla na svět krásného chlapečka jen před několika týdny.
Pak jsem Moniku viděla hned druhý den – protože jsem zcela neočekávaně začala toho pěkného sobotního rána pracovat k porodu. Šest týdnů před plánovaným datem. – Skutečnost, že ze mě proudem vytéká plodová voda, mě naprosto vykolejila. Bylo pro mě velkou posilou, že jsem mohla zavolat Monice a slyšet její probuzený, přátelský a úplně klidný hlas. Tedy, věděla jsem samozřejmě, že mám volat do porodnice, ale při nestandardnosti celé situace bylo prima, že jsem mohla postup ještě s někým zkonzultovat a vědět, že na ten porod nebudu sama.
Nějak jsme s manželem sbalili tašku (bez takových drobností, jako je košile či župan) a dojeli do Podolí, kde mě ujistili, že není čeho se bát, miminko už je úplně „hotové“, bude jen trochu menší, a narodí se ještě týž den. Když jsem tento výstup vyšetření zatelefonovala Monice, sdělila, že sedá do vozu a vyjíždí – byla momentálně na chalupě asi 50 km od Prahy.
Na mém porodu bylo z hlediska procesu nejlepší, že proběhl rychle. Na porodní sál mě dovedli někdy kolem půl desáté, a Markétka se narodila v 11:58. Monika dorazila krátce po jedenácté a začala jednat. V erárním andělu jsem se klepala zimou, Monika mi pomohla do ponožek, které jsem si předtím sundala do sprchy, natáhla na mě svoji mikinu a prodýchávala se mnou všechny kontrakce. Výrazně se mi ulevilo. Po té jedenácté už byly bolesti opravdu silné, jak kontrakce správně prodýchávat jsem tušila pouze teoreticky, a v pokoji mi bylo samotné dost úzko – porodní asistentka přicházela jen čas od času, a v zásadě si mě ani příliš nevšímala. Následně stála Monika vedle mě, a zatímco lékařka a asistentka povzbuzovaly k tlačení, Monika mě laskavě nabádala, ať si trochu odpočinu. Naštěstí nebyly ty pokyny v přílišném rozporu, spíše se doplňovaly. V okamžiku, kdy byla naše holčička na světě a kdy se v pokoji objevil manžel, Monika se ujistila, že ji už nepotřebujeme, a diskrétně se vzdálila.
Co je podle mě největším přínosem duly? Po svých zkušenostech soudím, že přístup nemocničního personálu se od 70. let tolik nezměnil. Moje porodní asistentka byla milá a ochotná, avšak souběžně se starala o porody na více místech a nemohla se mi věnovat tak, jak bych byla potřebovala. Lékařka byla určitě profesionálka a svoji práci odvedla velmi dobře. Ale ve zpětném pohledu se všichni místní soustředili hlavně na to, aby se narodilo dítě a aby byl porod co možná efektivní. Věřím, že starost o matku a její pocity se do toho nabytého programu už nevejde. S tímto stavem věcí jsem srozuměna, pokud mám možnost vzít si s sebou na porodní pokoj někoho blízkého. Dula pro mě byla tím pravým řešením. Jednak kvůli tomu, co jsem psala už výše – je to na rozdíl od manžela člověk ve věcech porodních velmi zkušený. Za druhé proto, že zastává úlohu, která by mohla příslušet matce těhotné ženy – stará se o její fyzické pohodlí, utěšuje, povzbuzuje, soucítí. Vím, že by maminka se mnou k porodu šla ráda, zároveň ale vím, že jsem jí až dodatečným telefonátem ušetřila spoustu nervů a starostí.
Na svůj porod vzpomínám ráda. A je to v nemalé míře Moniččina zásluha.
Říjen 2009, Praha - Magda Brychcínová
Zpět na příběhy
Vzpomínky, které se nezapomínají...
Doprovod k porodu i celé provázení těhotenstvím přináší s sebou řadu situací. V širokém spektru nekonečných možností života. Myslím, že některé příběhy stojí za to napsat. Se svolením zúčastněných jsou tu i pro vás...Některé použité fotografie jsou ilustrační.