Michael
28.February 2016
V září 2015 mi bylo 49 let a užívala jsem si plánovaného těhotenství. Zní to divně, ale bylo tomu opravdu tak… Jedno (už dospělé
dítě mám a když přišla nová a velká láska, připadala jsem si znovu mladá, zapomněli jsme kolik mi je a chtěli jsme dítě. Po nějaké době se to podařilo, rizika jsme si nepřipouštěli a vyplatilo se to.Moniku jsem našla v září, v době asi 8 týdnů před porodem, kdy jsem začala přemýšlet, jak to udělat, aby to vše proběhlo co nejlépe a abych s sebou měla „svého člověka“. Můj partner Jiří u porodu být netoužil a já ho k tomu nenutila, nakonec tam ale zůstal s námi – se mnou a s Monikou – když viděl jak se to pomalu rozbíhá, nedokázal už odejít…
Ale to předbíhám…tak tedy 8 týdnů před porodem jsem na internetu hledala dulu. Cítila jsem, že potřebuji zkušenou a harmonickou ženu pro tuto situaci, stejně tak jak to bývá třeba u přírodních kmenů, kde když se chystá žena rodit, nemá u sebe svého muže, ale zkušené a energeticky obdařené ženy z kmene.
Když jsem uviděla fotku Moniky, věděla jsem okamžitě, že už dál hledat nebudu. Tohle byla ta moje průvodkyně, která na mě čekala, aby mi pomohla spontánně porodit a provést mě poté i úskalími poporodního období. Nebylo o čem se rozhodovat – byla to ONA, kdo tu je určen pro mě a pomůže mi.
Dvakrát jsme se potkaly v jedné pěkné kavárně na Florenci, kde obsluhují integrovaní číšníci a tam jsme probíraly situaci a moji touhu a odhodlání rodit i v tomto svém věku přirozeně. Minulý, již dávný porod byl velmi rychlý, ale přitom bezproblémový… po 20letech se ale nedá nic dopředu určit- je to prý znovu jako u prvorodičky. Nicméně můj osvícený a vynikající gynekolog pan Dr. Vicena mi dal zelenou pro přirozený porod, protože celé toto mé pozdní těhotenství probíhalo až neuvěřitelně hladce a bezproblémově a cítila jsem se skvěle a nijak mě veliké břicho neobtěžovalo, zvládala jsem s ním úplně vše co předtím! Břicho bylo dokonce i moc pěkné!
S Monikou jsme připravily plán, co dělat až to na mě přijde, a samozřejmě i tipy, jak se na porod připravovat… ale vše Monika říkala s lehkostí a nijak dogmaticky… protože tato otevřená a moudrá bytost dobře ví, že je kontraproduktivní se stresovat a jakkoli „tlačit na pilu“…
Konec listopadu, 5 hodin ráno, namrzlá silnice, jedeme s Jiřím co to dá do porodnice Hořovice, kterou jsme si vybrali (a i to byla dobrá volba)…mám horký obklad na břiše, kontrakce jsou už teď hodně silné… ale po vyšetření mně nevezmou na porodnici ale prozatím mne nechají ležet na gynekologickém oddělení, prý je dost času…možná nás ještě pošlou zpět domů…Ale už po cestě jsem volala Moniku ať jede, že to bude určitě strašně rychlé… musela jet jako o závod, byla v porodnici brzy po nás…a tak jsme na gynekologickém pokoji ve třech…a vypadá to na dlouho… Jiří nám donesl občerstvení s tím, že pak počká někde venku a nechá nás s Monikou „pracovat“ k porodu anebo pojedem zas všichni tři zpět domů. Když ale vidí, jak už trpím, zůstává s námi na pokoji…Sprcha a masáž od Moniky během kontrakcí…její pomoc s dýcháním…ale kontrakce začínají být nesnesitelně rychlé a bolestivé, není mezitím čas si trochu ulevit, je to zoufalé, už nemůžu, nestíhám dýchat a chce se mi zvracet.
Jiří začne myslet na chlapečka: Ať už jde ven, ať už se mu otevře cesta!
Poté přichází několik abnormálně silných kontrakcí, ty předposlední udýchávám jen díky Monice, na kterou se zavěsím očima a ona mi dovolí vzít si od ní tolik ženské síly kolik bude třeba abych je vydržela, jsou to dvě či tři nesnesitelné kontrakce, na které mi Monika daruje svou energii… pak kolem najednou začnou běhat sestry, nestíhají natočit monitor, branka je otevřená, pomáhají mi na kolečkové křeslo a nejrychlejší sestřička mě veze přes chodbu na porodní sál… ihned praská plodový vak a stojím v louži vody, za pár vteřin se podaří položit mě na porodní lůžko… zatlačte…ještě jednou…zkusíte ještě? Ne-prosím nastřihněte mě!
Pár minut poté, co jsme se sestřičkou prosvištěly chodbou a co přiběhla i moje dula v nemocničním munduru už je venku Michael… a ona jeho příchod citlivě hlídá…přejeme si nechat dotepat pupečník…nevážit miminko a nikam neodnášet, nechat u mámy, přiložit k prsu. Monika je najednou pevná a nekompromisní, ale přitom umí s pediatrem vše rychle vykomunikovat. Míša je najednou na mně a neuvěřitelná věc : drží hlavičku vzpřímeně…pak je u prsu a hned se umí přisát…ó kde se bere ta síla?Tu intimní dvouhodinku mámy a Míši jsme si díky Monice vybojovali! Tohle není v porodnicích zatím stále samozřejmost! Tady to ale vyšlo dobře. Dula Monika plus Hořovice na jedničku.
Euforie. Štěstí. Miminko je krásné a velice životaschopné. Už mě nic nebolí. (Bolest se ale vrátí později, zítřek, pozítřek&hellip
Loučíme se s Monikou s velkou vděčností.
Ale neslyšíme se naposled…
Pořád je s čím se poradit a na co zeptat…porodní poranění, kojení, krvácení, výživa…
A vždycky ten krásný milý ochotný hlas v telefonu… Ano Ludmilo? Jak se daří? S čím můžu pomoct?
Moniko díky za vše!
Ludmila
Zpět na příběhy
Vzpomínky, které se nezapomínají...
Doprovod k porodu i celé provázení těhotenstvím přináší s sebou řadu situací. V širokém spektru nekonečných možností života. Myslím, že některé příběhy stojí za to napsat. Se svolením zúčastněných jsou tu i pro vás...Některé použité fotografie jsou ilustrační.