Další porod? Jedině s dulou.
21.April 2013
Mám za sebou dva porody. Oba mají několik společných věcí – indukci, Thomayerovu nemocnici a dulu Moniku.
Výběr duly
O tom, mít u porodu manžela, jsem neuvažovala ani chvilku. Vím, že pro nás dva to není. Jsem vychovaná v tom, že muž nemá vidět ženu neupravenou. Navíc můj muž špatně snáší i to, když mám chřipku. Sama jsem jít ale také nechtěla. Chtěla jsem někoho, kdo ví, o čem porod je, dokáže mi pomoci a poradit. A tak jsem se rozhodla rodit s dulou nebo vlastní porodní asistentkou.
Výběr nebyl vůbec snadný. Při prvním pokusu jsem myslela, že to celé vzdám. Už na první pohled mi dotyčná osoba nebyla vůbec sympatická. Zeptala se mě na jednoduchou otázku, jak si představuji, aby porod proběhl. Vynechala jsem obligátní rychle a bezbolestně. Chtěla jsem porodit především bez zbytečných zásahů, jako je protržení plodové vody nebo jiné urychlení porodu, bez léků proti bolesti, bez nastřižení, prostě tak, jak to příroda zařídila. Na to mi odvětila, že tak můžu porodit jedině doma a že by mi doporučovala domácí porod nebo některou z alternativních porodnic, například Vrchlabí. Nic takového jsem nechtěla. Porody bych domů skutečně vrátit nechtěla a Vrchlabí se mi zdálo až příliš daleko.
Nakonec jsem se asi ve 30. týdnu odhodlala k druhému pokusu. Na internetu jsem si našla dulu Moniku. Už podle fotky mi byla sympatická a po telefonu ještě víc. A to bylo ONA. Ta pravá dula pro mě. Ačkoliv nebyla z mého výběru porodnice nadšená, řekla, že mě bude ráda doprovázet. Táhlo mě to do Thomayerovy nemocnice a rozhodně jsem ji nechtěla měnit.
První porod chlapečka
Než se přiblížil den D, dala mi řadu cenných rad. Den D se blížil, přišel a pak bylo po. Porod pořád nikde. Představa o přirozeném porodu bez zásahu začala mizet. Která z vás přenášela, asi tuší, co jsem zažívala. Když už jsem přenášela týden, byla jsem zoufalá (odjakživa čekání nenávidím). Měla jsem pocit, že jsem naprosto neschopná, když nedokážu přimět miminko v sobě k cestě ven. Monika mi v tu dobu byla velkou psychickou oporou.
Přenášela jsem 10 dní, když se rozhodli doktoři porod vyvolat. V pondělí jsem nastoupila do Thomayerovy nemocnice a vyvolání zahájili oxytocinovým testem. Hned jsem volala Monice, co můžu čekat, jaký bude průběh. Reakce na tento test nebyla žádná. Jen jsem ztratila den sil. V nemocnici mě pořád kontrolovali, točili monitor a píchali nějaké injekce na uvolnění svalů. A to i během noci, takže druhý den už jsem byla pořádně unavená a vynervovaná. V úterý ráno jsem při vizitě dostala tabletu na vyvolání. Po celou dobu jsem byla s Monikou v kontaktu a ta mě uklidňovala, že se neděje nic výjimečného. Pak to nakonec přišlo. Začalo to nevinně jako zádové bolesti. Sestry říkaly, že to je jen z velkého břicha a jiné postele. Když mě ale konečně někdo vyšetřil, ukázalo se, že se otevírám. Byla jedna hodina. Okamžitě jsem Monice volala a ta byla během chvíle na místě. Rozdýchávala se mnou každou kontrakci, informovala porodní asistentky. Výborné bylo, že mi celou dobu masírovala záda, ve kterých jsem měla bolesti. Čas jsem trávila ve sprše, na balonu nebo vkleče. Žádné kontrakce do břicha. Trochu mě to překvapilo a především ten obrovský tlak a chuť tlačit. Celou dobu se mi chtělo klečet. V této poloze mi bylo nejlépe. Bohužel v Krči mi neumožnili porod v jiné poloze a tak jsem musela rodit na porodním křesle v pololeže. Když jsem vybírala porodnici, říkala jsem si, že po žádné alternativní poloze netoužím. Já ne, ale moje tělo vědělo, že proti gravitaci rodit nechce. Tlačila jsem o stošest, ale miminku se nechtělo. Na sále pomalu přibývali doktoři a sestry. Já se soustředila na Moniku, její klid, držela jí za ruku a vnímala příkazy personálu nemocnice, kdy tlačit. Stále jsem jen slyšela: „Maminko, tlačte, vidím vlásky.“ A pak vlásky zase zmizely. V porodním plánu jsem měla, že nechci nastřihnout. Pak mi ale doktor sdělil, že mě nastřihnout musí a miminko vytáhnou kleštěmi, protože mu hrozí nedostatek kyslíku. Díky Monice jsem to všechno zvládla. Schoulila si mě k sobě a já se soustředila jen na tlačení. Neviděla jsem hrozivé kleště, ani nevnímala dohadování doktorů, kdo mě bude rodit. Chvilku před půl šestou bylo miminko venku. Protože se chlapeček narodil kleštěmi, hned ho odnesli. Byla jsem ráda, že Monika mohla být s ním, zatímco mě na sále zašívali. Byla jsem klidná, že není sám, že má u sebe někoho milého. Po porodu mi nebylo ani trochu dobře. Kvůli větší ztrátě krve jsem omdlela a musela dostat transfuzi. O svého chlapečka jsem se tak mohla starat až za dva dny. Nosili mi ho sice na kojení, ale soběstačná jsem ani trochu nebyla. I díky dule, mám na porod hezké vzpomínky a není to pro mě žádný traumatizující zážitek.
Druhý porod holčičky
Za dva roky jsem znovu přišla do jiného stavu a opět volala Monice, zda mě bude doprovázet k porodu. Že už jsem registrovaná v porodnici Krč. Tentokrát mi Monika výběr rozmluvila. Říkala, že to byl nehezký a násilný závěr porodu. Měla jsem naději, že v jiných porodnicích bych díky možnosti výběru jiné polohy, mohla porodit bez kleští. Měla jsem to štěstí, že v Podolí měli ještě volno. Právě v Podolí je možnost výběru polohy při samotném tlačení. Všechny poradny jsem absolvovala tedy zde. Den D opět minul a já zase přenášela. I teď to vypadalo, že přirozený porod nezažiju. Monika mi dala spoustu rad, jak pomoci porod vyvolat (kromě „babských“ rad i ty, které opravdu zabírají
. Na ně ale dojít nestihlo. Ve čtvrtek mi začala odtékat plodová voda. Nejdřív jsem si myslela, že se asi jedná o inkontinenci, protože přece jenom bříško už bylo velké. Vždy šlo jen trochu „vody“. Monika mě ale upozornila, že to spíš bude plodová voda. V tuto chvíli bylo skvělé mít někoho, s kým můžu situaci stále konzultovat a být v klidu. Rozhodla jsem se, že počkám nějakou dobu doma v teple a odpočinu si. Doufala jsem, že přijdou brzy kontrakce, ale nic.Po nějaké době jsem se vydala do Podolí. Ta měla ale stop stav a tak jsem nakonec stejně skončila v Krči. Jedinou výhodou bylo, že jsem nemusela vyplňovat stohy papírů, protože mě měli v kartotéce. V porodnici mi dali dalších 24hodin a čekali jsme na kontrakce. Protože mi tekla plodová voda, začali mě hned dopovat antibiotiky. Ani po 24 hodinách se opět nic nedělo. Celou dobu jsem všechno sdílela s dulou Monikou. Uklidňovala mě, a byla pro mě opravdu velká psychická podpora. Potřebovala jsem mluvit o tom, co udělat, aby porod neskončil, jako poprvé. Jak postupovat, jak dát miminku čas dorotovat a jak se co nejdéle udržet vkleče a trávit čas co nejdéle ve sprše, kde mě bylo fajn.
V sobotu začali vyvolávat porod. Nejdřív jednou tabletou. Nic. V neděli ráno jsem dostala další tabletu. Opět nic. Sice malé známé bolesti v zádech, ale po hodince přestaly. Celou dobu jsem měla strach, že nakonec budou muset ukončit těhotenství císařským řezem. Paní doktorka mě ale uklidnila, že já rozhodně porodím sama, a dala mi další tabletu. Chtěla jsem rodit přirozeně bez medikamentů a místo toho jsem byla od pátku na antibiotikách a od soboty dopována hormony. Monika mě uklidňovala a nabízela, ať vše přijmu tak, jak je. V pondělí v jednu hodinu v noci bolesti v zádech začaly sílit. Nic, co by se nedalo vydržet. Prošla jsem se po chodbě, zašla do sprchy a bolesti sílily. Šla se mě podívat jedna z porodních asistentek a říkala, že se pomalu otevírám a že to bude ještě dlouho trvat. Dala jsem další sprchu a už to začalo být docela divoké. Když mě přišla porodní asistentka zkontrolovat, už jsem pěkně hekala. Chtěla mi dát vleže další kapačku, ale tu jsem rezolutně odmítla. Žádné ležení, cítila jsem, že teď, potřebuju klečet. Nechala jsem se vyšetřit a začaly závody. Musela jsem honem běžet na sál, nebo budu rodit na chodbě. Porod postupoval velice rychle. Volala jsem Monice a doufala, že stihne přijet. Porodní asistentka říkala, že do půl hodinky je miminko na světě. Na porodním sále jsem se dožadovala klystýru, ale na ten už bylo pozdě. Tvrdohlavě jsem si odmítala lehnout. Zvolila jsem spontánně klek na čtyřech na porodním křesle. Chvíli jsem se dohadovala s porodní asistentkou, co si nechám píchnout proti bolesti. Já nechtěla nic, ona mi doporučovala dolzin. Prý jinak svaly nepovolí a může porod zase skončit kleštěmi. To jsem rozhodně nechtěla. V tom přišla Monika a jako bych nebyla najednou na to vše nebyla sama. Cítila jsem velkou úlevu. Hned jsme si řekly, jak jsem na tom. A já jsem usoudila, že vše zatím probíhá stejně jako při prvním porodu. Nechala jsem si píchnout dolzin, ale protože porod postupoval velice rychle, dostala jsem jednu malou injekci. Za chvilku jsem cítila, že asi omdlím. Vím, že mi nedělají medikamenty dobře, ale bohužel v našich porodnicích spíš než alternativní metody nabízejí stále chemii. V žádném případě jsem si nechtěla lehnout na záda. Smlouvala jsem s porodní asistentkou o každou kontrakci. Monika mi krásně masírovala záda a jako by bolest úplně zmizela. Nakonec jsme se dohodli, že zkusím porodit na boku. Nebylo to ale to pravé a tak jsem musela na záda. Měla jsem hrozný strach, že vše skončí zase kleštěmi. Naštěstí holčička byla na pár zatlačení venku, ani nebylo nutné nastřižení. Narodila se chvíli před půl čtvrtou ráno. Porod byl rychlý, pohodový, bez kleští, bez nastřižení, bez velké ztráty krve a především jen s porodní asistentkou a dulou. Lékař u porodu ani nebyl. O holčičku jsem se mohla hned starat a byla jsem mnohem méně zničená, než u prvního porodu.
Přála bych takovou dulu každé ženě.
Těžko říct, jak by druhý porod skončil, kdybych netrvala na tom, že nechci hned ležet. A nebo jak by dopadl ten první, kdyby mě ležet nenutili a nechali mně a miminku víc času. Druhý porod měl velkou výhodu v tom, že už jsem věděla, co mě čeká. Víc jsem konečně poslouchala vlastní tělo a trvala na svých přáních. Kdybych náhodou rodila ještě jednou, rozhodně opět s Monikou. Tentokrát bych si dala větší práci s výběrem porodnice a klidně zvolila nějakou vzdálenější, kde nebudou do porodu tak zasahovat. Jaký vztah mají k dulám v Krči, svědčí věta jedné z porodních asistentek. „Porodila byste i bez té paní a ještě byste ušetřila.“ Dělají, jako kdyby jim dula v práci nepomáhala, a spíš jim házela klacky pod nohy. V Krči mají bezvadné dětské oddělení, poradí vám s kojením, ale porodit podle vašich pocitů a vedení těla, vám tady spíš neumožní.
Přála bych každé ženě, aby mohla rodit i s dulou. Je to úžasná opora. Není u prvního porodu (jako třeba manžel), má zkušenosti s ženami v takové situaci a dokáže opravdu poradit a pomoci. Do českých porodnic pak přinese ten kousek domova a lidské empatie, která tam bohužel zatím mnohdy chybí.
Tereza Šedajová (Mareček a Terezka) 21. 4. 2013
Zpět na příběhy
Vzpomínky, které se nezapomínají...
Doprovod k porodu i celé provázení těhotenstvím přináší s sebou řadu situací. V širokém spektru nekonečných možností života. Myslím, že některé příběhy stojí za to napsat. Se svolením zúčastněných jsou tu i pro vás...Některé použité fotografie jsou ilustrační.